Scéna.cz 

Labutí jezero po anglicku

Do reálného historické času je poněkud neobvykle zasazeno „Labutí jezero“ v produkci Královského baletu v Londýně (choreografie Frederick Ashton, režie Anthony Dowell, 1987 obnoveno 2000)). Místo neurčitého pohádkového prostředí je zde carský dvůr v 19. století, v době života Čajkovského. Muži v uniformách carských oficírů a kadetů i sám princ odlišený jen znamením hvězdy, dámy v polodlouhých šatech s prvky ruského kroje, venkovské dívky s čelenkami a chlapci v rubáškách, beranicích a holinách. Carskou ruskou atmosféru podtrhuje kulisa kované zlaté brány - připomíná vstup do Zimního paláce - a barevné světelné girlandy.

Zatímco prostředí paláce je konkretizováno, svět labutí okolo jezera zůstává čistě pohádkový vybudovaný hlavně nasvícením, modrou plochou, v pozadí obrysy ruin kaple. Labutě mají polodlouhé šaty nepatrně krémového odstínu, mladé labutě ještě černé sukně, Rodtbart se představí v podobě sovy s péřovými křídly, pouze Odetta tančí v tradičním „labutím“ kostýmu, v bílém tutu (výprava Yolanda Sonnabend, světelný design Mark Henderson).

V choreografii vychází Ashton z klasického pojetí Lva Ivanova a Maria Petipy – drží se všech ikonických pasáží, které by patrně diváci nebyli ochotni postrádat v žádné jakkoliv experimentální verzi, ale dodává mnoho nového především ve sborových úsecích. Ve všeobecné taneční vřavě při oslavách v prvním aktu prosvítá v tancích venkovanů ruský folklór – gesta vypůjčená z kozáčka, tanec se stuhami a májkou.

Princ Siegfried (Matthew Golding) si zpočátku příliš nezatančí, více hraje - nejdříve povýšeného aristokrata, kterého se nic netýká a žádná přítomná žena ho nezajímá, posléze zasaženého city, láskou i bolestí. Všechny dvořany i diváky strhne v prvním aktu brilantní pas de trois (Francesca Hayward, Yuhui Choe a Alexandr Campbell), výraz životní radosti.

Nejen na dvoře během reje kadetů a dvorních dam ale především v jezerních scénách s labutěmi rozkládá choreograf pravidelné řady sboristů a přetváří je v jiné geometrické útvary nebo proměnlivé formace – např. paralelní linie s hranou scény, neobyčejně působí labutě „letící“v trojúhelníku proti auditoriu.

Hlavním mottem je i zde hrdinovo hledání vlastní cesty, lidské dozrávání. Herectví, pantomimické komunikaci mezi postavami je v inscenaci věnován podstatně větší prostor než bývá zvykem, pomíjí se však nějaké psychologizování. Na druhé straně nebyli by to ani Angličané, kdyby tu chyběl humor – nejen v až naturalistických vyobrazeních podroušených oficírů a rádců ale i v roztomilých scénkách s malými holčičkami, již skvělými tanečnicemi, obdivovatelkami prince, z nichž jedna mu skočí přímo do náruče.

Hraní není ušetřen ani středobod celého představení, kvůli němuž mnozí do divadla chodí (přirozeně v Královském baletu mají další podobně kvalitní sólisty a sbor) Odetta – Odilie - Natalia Osipova. O tom, jak tato primabalerína tančí nelze dost dobře psát nebo mluvit, to je třeba vidět. Na rozdíl od „labutí“ poletujících nad ruskými jezery (např. v lednové přenosu Labutího jezera Světlana Zacharova) zde představuje Natália Osipová ženu a nikoliv labuť. Přes svou křehkost je jaksi pevnější, razantnější, fyzičtější, její trup se prohýbá a paže protínají vzduch ve stejně dech beroucích křivkách, i když se opakovaně zastaví ve výdrži - v póze „letícího ptáka“. Možná právě tato nenásilná lidská forma je tím, co je na její „labuti“ obzvlášť fascinující. Jako Odílie představuje zcela opačný „arogantní“ styl - je dynamická, sebevědomá, prodloužená ruka čaroděje Rodtbarta našeptávajícího jí stále, jak nejlépe manipulovat Princem.

V kritickém momentě ve třetím aktu, poté co Siegfried pochopí, jak se zmýlil, když v omámení slíbil Odílii manželství, si scénografie pohrává s několika efekty – blesky, hromy a oblaky rudého dýmu jako v pekle. V závěru zmate diváky vizí obou milenců unášených na vlně – má to být symbol přetrvávání jejich lásky na věčnosti – nebo nemohli to přece jen nakonec přežít?

Představení „Labutího jezera“ v podání Královského baletu v Londýně, přenášené do kin z londýnské Royal Opera House 17. března 2015, vyvedlo jemně a ohleduplně diváky - určitě alespoň u nás - ze zaběhnutých stereotypů a představ o tom, jak má vypadat. Možná nebudou s něčím souhlasit, budou se v něčem cítit zklamáni, ale nemohou mu upřít nápadité experimentování s vizualitou, která je stejně dobrým rámcem pro taneční mistrovství Natálie Osipové, Matthew Goldinga a dalších jako běžný pohádkový design.

V Londýně potrvá filmová baletní sezóna poněkud déle než v Moskvě a posledním přímým přenosem bude 5. května „Marná opatrnost“ v choreografii Fredericka Ashtona.