Scéna.cz 

Tybalt a Romeo a Julie

Do seznamu inscenací Romea a Julie dostupných v našem tanečním prostředí se zapsal nyní prostřednictvím přenosů do kin Shakespearův příběh v podání Velkého divadla v Moskvě v choreografii Jurije Grigoroviče.
Prokofjevův balet neměl v první verzi v polovině třicátých let úspěch, skladatel byl kritizován za to, že nevystihl dobře vztahy hlavních hrdinů. Musel jej tedy přepracovat a vylepšený balet v choreografii I.V. Psoty měl, což je velmi zajímavé, světovou premiéru v roce 1938 v Brně, o rok později i v Moskvě. Brzy po válce pronikl také na Západ, kde inspiroval další slavné tvůrce –např. Johna Cranca nebo Rudolfa Nurejeva k vlastním produkcím.

V roce 1979 vytvořil novou podobu Romea a Julie Jurij Grigorovič. Premiéra se konala v Moskvě 26. června 1979 a od té doby je dílo stálou součástí repertoáru Velkého divadla. V roce 2010 přistoupil Jurij Grigorovič k jeho oživení. Tuto staronovou inscenaci viděli diváci světových kin v přímém přenosu v roce 2013 a ze záznamu 15. března 2015.
Pro Grigoroviče je zásadní ztvárnění vnitřního dramatu protagonistů a realistické zobrazení života v patřičné době ve Veroně ponechává stranou. Jeho jiné priority vyjadřuje již monumentální „imperiální“, v určitých okamžicích až militantní scenérie (scéna, kostýmy Simon Virsaladze) přibližující se obrazům ve Spartakovi (která má hodně daleko do pestrosti a živosti renezanční společnosti) – zejména v urputných půtkách členů obou znešvařených rodin – „Bojují“ v symetrických útvarech, ve stejném rytmu – podobně je tomu ale i v „civilních“ záležitostech – na plese, při karn evalu, všichni sboristé jsou podřízeni přísnému řádu a kolotání opravdového života obstarávají sólisté.

Prostor je modelován červenými závěsy, v druhém plánu se po řadě odhalují jednotlivá místa zásadních dramatických zvratů – Juliina ložnice, balkon a zahrada, velice poetický obraz kaple, kde snoubence oddává bratr Vavřinec, hrobka. Moderní technologie (osvětlení, projekce) dovoluje plynulý přechod bez obvyklých prodlev a zatemňování. Velkolepé jsou kostýmy hlásící se formou k módě renezance – bohaté, několika vrstevné dlouhé róby v harmonických barvách s vlečkami a vypracovanými detaily, šperky, účesy, pokrývky hlavy, zobrazují luxus a bohatství elitní společnosti nerušené různými „vetře lci“ z nižších sociálních vrstev.
Základním dramatickým útvarem je čtveřice – nejdůležitější je samozřejmě milenecká dvojice – Romeo a Julie. V této inscenaci přichází ke slovu již nová generace umělců a v roli Romea vystupuje Alexandr Volčkov. Vedle skvělé techniky – jinak tomu u Rusů být nemůže – se vyznačuje velkou schopností citového prožitku. Jeho projev je měkký, lyrický, ale dokáže být přesvědčivý i ve své zlobě a bolesti. Julie - Anna Nikulina takovou schopností zcela nevládne, je jaksi rezervovaná, její vztah k Romeovi je chladnější, její radost je o stupínek níže než Romeova. Daří se jí silné opačné emoce - vybuchuje v emotivním poryvu, kdy odmítá vnucovaného ženicha nebo hořekuje nad mrtvým Romeem. Láska Romea a Julie hned nabývá podoby ohnivé vášně (vášnivý polibek na plese), je ochuzena o jemnost chvil rozpaků, nesmělosti, váhání (s výjimkou několika sekund v balkónové scéně).

Privilegované postavení Romea a Julie v archetypálních barvách mužského a ženského principu (modrá a růžová) jakoby se snažila zaujmout druhá dvojice symbolizující i barevně dobro a zlo. „Bílý“ Merkucio (Andrej Bolotin) je ztělesněním bezstarostného mládí a životní radosti. Strhuje každého svou veselostí, točí fantastické piruety, provádí komické skoky, předvádí neslušné pózy, prostě hýří vtipem a dobrosrdečně provokuje. Když zamíří svůj ostrovtip na Tybalta, stane se mu to osudným. Tybalt (Michal Lobukin) v černém oděvu s červeným pláštěm je králem zla a až příliš násilně zv&yacu te;razněnou postavou celého představení. K jeho choreografii se snad musel Grigorovič inspirovat přímo v pekle. Mocné skoky v nejoriginálnějších kombinacích, „arogantní“ krokové variace, nenávistná gesta rukou a výraz tváře, ovládá nejen scénu ale celý svět. Jeden z glosátorů představení o přestávkách, bývalý představitel Tybalta, označil výstižně tuto Grigorovičovu figuru jako „zabijáka“. Ale i jeho nechává Grigorovič po zásluze zemřít.
Jiného posunu se „dopouští“ Grigorovič v závěrečné scéně. Láska věčná, láska jako smysl života je zde vyzdvižena v neobvyklém obraze. Julie se probouzí ze svého spánku dříve a ještě zastihne Romea na živu než podlehne smrtonosnému jedu. Grigorovič tím možná zalahodil podvědomé touze diváků po happy endu, na druhé straně nepatřičně otupil bolest, kterou mají pociťovat. Záleží na nich, z jakého stanoviska to budou posuzovat – buď jako přednost nebo nedostatek. Každopádně se moskevský balet Romeo a Julie opět odlišuje od toho, co je u nás k vidění (např. inscenace ND v choreografii Petra Zusky) a ukazuje další možnosti jak jina k a odvážně po svém nakládat s tradičním materiálem.

Letošní sezóna baletních přenosů do kin se chýlí pomalu ke konci a na diváky čeká 19. dubna v 16. 45h v Lucerně poslední představení přebírané z Velkého divadla v Moskvě – drama z ruské historie Ivan Hrozný.