Scéna.cz 

Na plátna kin se vrací Shakespearova Zimní pohádka

Wheeldonova adaptace Shakespearovy ZIMNÍ POHÁDKY je dechberoucí zjevení současného světového baletu a po necelém roce bude tentokrát ze záznamu opět křižovat českými kinosály díky mimořádnému cyklu Balet v kině. V únoru odstartuje šňůru tuzemských projekcí až do jara semilské kino Jitřenka, pražské publikum se na tuto baletní perlu může těšit 8. března, kdy ji nabídne Bio Oko. Choreograf Christopher Wheeldon vystoupal po famózní adaptaci Alenky v říši divů ještě výše ve své umělecké invenci. Jestli někdo suverénně definoval baletní scénu 21. století, pak je to právě tento mladý a geniální Brit. Dokonalá syntéza tanečních a hudebních čísel, uhrančivé výpravy i audiovizuálních fines, jimiž se Wheeldon zjevně inspiruje i ve filmovém umění, nabízí v Zimní pohádce skutečně uhrančivý divácký zážitek, jako stvořený pro velká plátna kin.

Wheeldonův výjimečný autorský tým, jemuž kromě něj ještě vévodí skladatel Joby Talbot a scénograf Bob Crowley dokazuje, že pro moderní celovečerní baletní opus neexistuje sebenáročnější literární látka, kterou by nešlo přetavit v dechberoucí jevištní imaginaci. Záznam londýnského představení uvedou již v únoru semilské kino Jitřenka, kino v Humpolci či olomoucký Metropol, v Praze ho diváci uvidí 8. března v Biu Oko, poté budou následovat projekce po celé jaro i v různých dalších městech ČR.
„Hledal jsem takové Shakespearovo dílo, které dosud nebylo vyprávěno tancem a přitom obsahuje nepřeberné množství dramatických prvků a zároveň v sobě mísí různé žánry,“ prozradil tehdy svůj záměr choreograf Wheeldon při zkouškách nového celovečerního baletního díla. „Zimní pohádka v sobě ukrývá tragikomické polohy, psychologickou drobnokresbu postav, humor, poezii, drama i fantazijní svět, takže volba padla na ni. A byla to opravdová výzva,“ dodal s vyčerpaným úsměvem na rtech.
Přípravy Zimní pohádky v Královské opeře se nesly v horečnatém a stresujícím tempu a doprovázely je četné komplikace, což není u celovečerního a svrchovaně autorského baletu žádné překvapení. Navíc je celý umělecký svět lačný očekáváním, s čím Wheeldon přijde tentokrát. A Královská opera si díky němu vybudovala úctyhodnou prestiž v moderním baletním světě, z níž přirozeně nechce slevit. I proto bylo loni rozhodnuto, že se na začátek dubna avizovaná veřejná generálka konat nebude a umělecký soubor cizeloval představení až do samotného slavnostního otvíracího večera uzavřený před zraky veřejnosti. Pak už Wheeldon a jeho umělecký soubor jen sklízel nadšení, ódy a nekonečný potlesk.

„Zimní pohádka čítá celkem šest hlavních postav, což je strašlivý nápor pro choreografa, “ poukazuje Wheeldon na jednu z klíčových realizačních komplikací, jíž jako autor adaptace čelil. „Každé musíte vtisknout jednoznačný a neopakovatelný taneční rukopis, každá je nositelem nějakého zásadního povahového rysu, každá se ocitá ve vypjatém dramatickém momentu, každá ovlivňuje předivo příběhu i jednotlivé dějové zvraty. A to už vůbec nemluvím o jejich psychologickém vývoji v průběhu vyprávění, zápletkách, kterým čelí, a dramatické i fantazijní jízdě, jak to umí celé vysochat pouze Shakespeare“ vypočítává Wheeldon a přidává více než výmluvné gesto vybuchující hlavy zmučeného umělce.
Na jednu scénu tak postavil vedle sebe současnou elitu Královského baletu a snažil se z ní vytvořit organické těleso, kde se figury vzájemně doplňují, aniž by se v individuálních výkonech zastiňovaly či si dokonce překážely. Povedlo se mu to skvěle, ať už jde o „někdejší udivenou Alenku“ Lauren Cuthbertson, zde v roli osudem těžce zkoušené sicilské královny Hermiony, Edwarda Watsona jako jejího muže a paranoidního krále Leonta, snivě křehkou Sarah Lamb v roli odvržené dcery Perdity, famózní Zenaidu Yanowskou ztvárňující rozhodnou šlechtičnu z královského dvora či Stevena McRaeho v roli mladého prince Florizela, jenž se zamiluje do Perdity a prožívá s ní opojné milenecké souznění.
Zatímco Wheeldon ujařmoval vysokou koncentraci baletní špičky na jedné scéně, výtvarník a scénograf Bob Crowley zase řešil fantazijní rozměr Shakespearovy romance, retrospektivní děj střídající minulost a přítomnost i cestování mezi zeměmi ze Sicílie do Bohemie a zpátky. Podobně jako v Alence v říši divů vsadil na samotnou kouzelnou povahu látky, kterou zde nechal např. vrůst do nádherného mohutného světélkujícího stromu s žebříky v druhém dějství. Zimní pohádka v Královské opeře je tak podobně jako předchozí Alenka v říši divů divácky sdílná a poutavá pro všechny věkové generace, děti nevyjímaje. To je také jedna z jejích největších předností. Umělecký soubor kolem Wheeldona nasměroval balet do nové a zřetelně imaginativní tvůrčí roviny otevřené „pro rodinné návštěvníky“. Vizionářští autoři počítají i s nemalou filmovou zkušeností diváka a s vizuálními efekty a technikou, jež divadelní představení prezentuje v přímém přenosu také do sálů kin. V jevištní realizaci se tak promýšlí každý efektní detail, který je zobrazován na velkých plátnech a ve vybroušené obrazové kvalitě. Zároveň je ovšem stále kladen silný důraz na taneční finesy a poctivou životnost baletních figur i jejich emocionálních projevů. Wheeldon se ovšem nebál vnést do baletního díla i vtip, čímž poukázal vedle lyrické povahy poezie i na její neméně významnou komediální hodnotu.

Aby nebyla o jevištní překvapení nouze (přeci jen jde o pohádku), sáhl tvůrčí tým po objevném způsobu dramatického vyprávění i v oblasti samotné hudby, kde zase kraluje jiný všestranný talent – skladatel Joby Talbot. Nejenže zde bravurně promísil klasické orchestrální partitury s hudebními prvky world music či folku, ale právě díky živé kapele na jevišti, která doprovází jarní venkovskou slavnost ve druhém dějství, vytvořil živý most mezi orchestřištěm pod úrovní proscénia a skupinou muzikantů hrajících v tutéž chvíli přímo na scéně.
„Chtěl jsem pro venkovskou slavnost pod stromem využít folkovou hudbu, ale nechtěl jsem, aby evokovala pouze určitý druh z některé etnické oblasti, aby si ji zkrátka diváci mohli hned spojit přímo s nějakým místem na Zemi,“ vysvětluje Talbot. „Chtěl jsem, aby to byla hudba z nadpozemské Bohemie, takže jsem použil různé tradiční nástroje z různých koutů světa a snažil se je provázat s klasickými nástroji symfonického orchestru,“ nastiňuje dále. A výslednou hudební fúzi by mu mohl závidět leckterý multiinstrumentalista.
„Zaznějí zde tóny indické bambusové flétny zvané bansuri, africké a jihoamerické bubínky či akordeon,“ vypočítává Talbot a usmívá se při vzpomínce, jak psal partitury. „Nejtěžší byla právě ta živá hudební fúze, kdy máte nástroje s širokým rádiem slyšitelnosti jako např. bubínky, a vedle nich ty, které jsou jaksi spíše jen k poslechu do místnosti, což je právě třeba akordeon. Měl jsem však k dispozici výtečného dirigenta, jenž střežil trvalé souznění muzikantů v orchestřišti s kapelou na scéně, a pak tu máme technické vymoženosti, jako rádiově řízené ušní mikrofony či upravené zpoždění zvuku z reproduktorů. Veškeré hudební finesy se tak dostávají k divákům vždy přesně v ten daný okamžik scénického děje, nehledě na to, v jaké části hlediště kdo z nich sedí. Podařilo se to skvěle,“ pokyvuje na závěr skladatel hlavou se zjevným zadostiučiněním.

www.vicnezfilm.cz