zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Dora Sulženko Hoštová: Nemusím mít make up a jiné přikrášlené věci…

Dora Sulženko Hoštová

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Experimentální prostor NoD uvádí nový projekt PROCES autorky Dory Sulženko Hoštové. Ten přináší v její tvorbě několik novinek. První patří do kategorie životních – choreografka se vrací po rodičovské dovolené. Druhá patří do umělecké roviny. PROCES je duet, kde vystupuje s hercem Janem Čtvrtníkem.
Po boku manžela Jiřího Sulženka se zúčastnila zahajovacího ceremoniálu Plzeň – evropské město kultury 2015. Rozhovor se uskutečnil v den, kdy se vracela z této akce. „Jeduuu. Babysitter měl zpoždění :-( “ Čteme z omluvné SMS zprávy. Marně nám vrtá hlavou, co je to za druh vlaku…

Dora Sulženko Hoštová usedá. Limonáda z čerstvé máty a citronu nás všechny dokáže osvěžit. Pokládáme otázky nejen k projektu Proces, ale také nás zajímalo, nakolik mají vliv mateřské povinnosti na její tvorbu. Stranou nezůstala ani její činnost pedagogická a zkušenosti ze zahraničních stáží. Patří k těm, kteří občas ve své odpovědi zamíří k jiné otázce. Odpovídá s velkým zápalem, někdy i s humornou nadsázkou…

„Po delší pauze jsem cítila tlak od okolí. Kolem projektu Proces panovala mnohem větší nervozita,“ přiznává a pokračuje: „Předtím jsem dělala pouze sólové věci. Poprvé jsem se pustila do celovečerního představení a poprvé jsem začala spolupracovat s hercem Honzou Čtvrtníkem. Zkoušení a tvorba šla pomaleji než s tanečníkem. Všechno se postupně proměňovalo, ale vlastně na druhou stranu byla ta příprava mnohem hlubší a pro mě mnohem zásadní a důkladnější.“

Dále přiblížila, že v době mateřských povinností se na všechno díváte s nadhledem a odstupem. „Přestanou vás bavit věci, kterým jste se předtím věnovali.“ V tomto období prý žádné podněty pro choreografickou práci necítila. Projekt Proces by mohl provokovat dílem Franze Kafky. Podle ní to byl záměr.
„Téma skutečně evokuje Kafku. Pustili jsme se do parafráze. Snažíme se postihnout proces tvorby tanečního a divadelního představení, ale zároveň je to taková hra. Pokoušíme se o něco vážného, hrajeme si na něco, co to není.“
Jevištní partner Jan Čtvrtník studuje na DAMU na katedře alternativního a loutkového divadla. S pohybem na jevišti problémy nemá. Otázkou je, nakolik se projevoval víc jako činoherec.
„Šli jsme rovnou po pohybu. Věděla jsem, že to zabere největší část zkoušení, aby si byl Honza jistý a byl důkladně připravený. Hereckou část jsem nechávala na něm. Doufala jsem v jeho jistotu. Věci jsme brali hodně přirozeně. Nebylo to o tom, že bychom hledali nějaké herecké výkony a tvary. Hlavně jsme se zaměřili na to, jak to vnímáme.“
Také nám prozradila, že zkoušky probíhaly v malé zkušebně na DAMU. Žádná zrcadla, jak je u tanečníků zvykem, nebyla. Prý všechno vznikalo takřka na koleně. Zkoušky v NoD nastaly týden před premiérou. Zrcadla mohou mít efekt – jednak představují určitou sebereflexi, ale také se člověk nemusí na sebe rád dívat….
„Zrcadlo nepoužívám záměrně. Nechci jít po pohybu, podle toho jak vypadá, nebo že začíná od efektu, od nějaké krásy, ale jde k nějakému významu. Zpětná vazba spočívala v tom, že jsme se natáčeli. Moderní korekce.“
Připomnělo nám to rozbory sportovních zápasů – digitální tužka, nájezd zprava… Upřímně se tomuto příměru zasmála. Zeptali jsme se, zda tento způsob práce nepřináší riziko, zda vzniklý pohyb bude estetický nebo ne.
„Pro mě to riziko není. Buď to tam je, a divák to přečte, a pak k tomu nepotřebuje mít krásu. Mám pocit, že pro mě je pohyb krásný, esteticky a dobře udělaný, pokud vím, co dělám, a mám jasnou představu o tom, co chci říct. Nemusím mít make up a jiné přikrášlené věci.
Takto to vidím a cítím. Nejdu ani doprava, ani doleva, dopředu, ani dozadu. Zjistíte, že s lehkou malou úpravou pohyb vyzní úplně jinak. Má pro diváka jiné sdělení.“
Hudební stránku projektu měl zajišťovat Jiří Konvalinka ze skupiny Vložte kočku. Nevyšly termíny. Ve finále se na hudbě podílí Johanka Švarcová. V žádném případě neimprovizuje. Hudba je daná, jen délka se lehounce proměňuje. Johanka je vždy nachystaná, reaguje na nás, zná celou choreografii perfektně. Ví, kdy potřebujeme o něco déle času a kdy ukončit akci dřív!

Po čtyřleté odmlce není divu, že se choreografka realizovala v celovečerním představení. „Mám pocit, že jsem k tomu dozrála. Drobné choreografie, které lze zařadit do komponovaného večera, už mi nestačily. Téma Procesu si vyžádalo delší plochu, než jen dvacetiminutový počin.“
Přiznala, že občas své choreografie řeší s manželem. „Jirkovi je to blízké. Pohybuje se v umění a v taneční oblasti. Má neuvěřitelný přehled. Věci konzultujeme, lehce a hodně na začátku. K závěru si už hodně věcí nechávám pro sebe.“ Podotkl jsem, že už v Procesu chybí Jiří Sulženko starší, operní pěvec oboru bas. Prý k jeho zapojení někdy dojde…

Další naše povídání se stočilo k její práci pedagogické. Působí v Duncan centre, kde učí techniku duncan a improvizaci. Je to o něčem jiném, než je choreografie. „Určitě musíte více přemýšlet. Musím mít představu o scéně, světlech a muzice. Pedagogická práce mi neuvěřitelně pomohla ve směru k Honzovi. Doufám, že jsem mu dokázala hodně vysvětlit, měla jsem trpělivost a navedla jsem ho tak, že všechno při představení nakonec funguje,“ řekla a dále upřesnila: „V choreografii jde o nějaký koncept, o nějakou strukturu. V pedagogice jde vyloženě o to, abych žáky navedla na nějaké správné principy pohybu. Jelikož také učím techniku, tak je to o tom, jak správně pracovat s tělem. V choreografické práci a činnosti je dimenze úplně odlišná.
I když se to nějak propojuje. Pokaždé jde o to, aby pohyb měl význam a obsah. To platí pro obojí – choreografii i pedagogiku.
Obě složky propojuje jasný význam a obsah pohybu, představivost a precizní práce s tělem. V hodině se však především zaměřujeme na práci s tělem, která nám pak umožňuje být svobodný v tvorbě :-).“
Posteskla si, že hodně studentů je obklopeno množstvím kamenů. Pak je nutné je zbavovat slupek nánosu. Podle ní je to určitě náročnější, než se věnovat nepoznamenaným dětem, které učíte něčemu novému - „O to je to krásnější, když pak vidíte tu proměnu.“
Duncan centre má podle ní neuvěřitelné kouzlo a sílu ve filosofii a myšlence. Vzniklo v roce 1992 jako státní škola, zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy. Není to klasická taneční konzervatoř. Má šestileté studium a studenti nastupují po ukončení ZŠ. Ve čtvrtém ročníku mají maturitu a pak je dvouletá nástavba.
A její cesta na tuto školu? „Tancovala jsem odmala. Chodila do různých souborů a kroužků od lidovek přes klasický a moderní tanec. Duncan centre mělo a má fantastické vyhlídky.“
A jak ji později brali pedagogové, když se stala jejich kolegyní?
„Pedagogové jsou a byli neuvěřitelně vstřícní. Těžká situace byla, když jsem najednou měla učit ty, co mě znali jako žákyni. Prvních šest let bylo náročných. Získáte nějakou zkušenost. V tom, co učíte, získáváte jistotu. To už je jen radost. Dnes zase stárnu. Mám pocit, že studenti jsou stejně staří jako já, ale najednou zjišťuji, že je mezi námi patnáct let rozdílu…“

V Čechách se hodně pracuje s velkou dávkou od srdce. Na každý projekt si musíte sehnat peníze, prostory a další. Otázkou je, zda se tím nepoznamenává profesionalita. Důležité jsou nápady. Nepodaří se získat grant a přesto se najdou nadšenci, kteří své projekty realizují. V případě Procesu napomohl portál Everfund.
„Začíná to být hit. Fundriesing je nový trend získávání finanční podpory. Funguje úplně skvěle. Nový obzor a šance pro umělce, jak vlastně neztrácet naději a najít podporu pro projekty, dílny a další nápady. Mám s tím pozitivní zkušenost.“
Když to vezmeme do detailu, nabízíte projekt a hledáte finance. Může se stát, že někdo z ulice, mecenáš, si řekne, má hezký obličej, a daruje peníze. Pak to ale je o větší zodpovědnosti vůči takovému člověku. Někdo mi dal peníze, měl bych odvést kvalitní práci…
„Je to nějaký tlak. Myslím si, že pozitivní. Mnohdy, když se dosáhne grantová podpora od města nebo Ministerstva kultury, byť malá částka, nakonec není na reprízovné. Pak je to smutné, o daném projektu se ani moc neví. V případě Everfund či dalších podobných funguje neuvěřitelná reklama. Byť bychom se nedostali k cílové částce, kterou jsme vybrali, tak to fungovalo jako skvělá podpora. Dostanete nejen peníze, ale zároveň se o vás diváci dozvědí.“
Povídání jsme uzavřeli tím, že malým dětem se má zpívat. V případě Dory Sulženko Hoštové je to o tanci? „Zpívám i tancuji, i když hlavně zpívá dědeček a já spíš tancuji.“

PROCES. Námět a choreografie: Dora Sulženko Hoštová. Spolupráce: Jan Čtvrtník. Hrají, tančí: Dora Sulženko Hoštová, Jan Čtvrtník. Dramaturgie: Marta Ljubková. Hudba: Johana Švarcová, Jiří Konvalinka. Light design: František Fabián. Kostýmy: Vladimíra Fomínová. Premiéra 17. prosince 2014 v Experimentálním prostoru NoD, Praha.

Dora Hoštová-Sulženko, Dipl. um.
V letech 1995-2001 studovala na taneční Konzervatoři Duncan centre a studium zakončila absolutoriem. V roce 2000 absolvovala čtyřměsíční stáž na Rotterdame Dansacademie (NL).
Od roku 2001 na Konzervatoři Duncan centre vyučuje improvizaci a taneční techniku Duncan. Zároveň působí jako choreograf a interpret v mnoha českých i zahraničních projektech. V rámci European Dance Academy je pravidelně zvána významnými zahraničními univerzitami, kde vyučuje taneční techniku Duncan a improvizaci (State School of Dance / Hellenic Dance Company – Athény/GR, Bilgi University – Istanbul/TR, University of Winchester / Faculty of Arts – Winchester/GB).
Ocenění na Mezinárodní choreografické soutěži Masdanza na Kanárských ostrovech (ES) - cena diváků a cena za nejlepší taneční interpretaci, 1. místo v mezinárodní choreografické soutěži Cena Jarmily Jeřábkové 2006. Interpretační činnost - 4 dopisy (taneční film, 1999), choreografie: Eva Rakt, Minus Project (2000), choreografie: Ben Bergmas, Carmina Burana (2000 - 2001), choreografie: Petra Hauerová (Státní Opera Praha), Don Giovanni (2001 -2002), choreografie: Petr Tyc (Státní Opera Praha), Vibrations (2004), choreografie: Istvan Juhos, Zero Orrizontale (2005).

23.2.2015 22:02:27 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory