Scéna.cz 

Koncentrovaný Ivan Ženatý a FOK

Koncerty Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 14. a 15. ledna 2015 ve Smetanově síni Obecního domu se nesly ve znamení dvou významných hudebních výročí v roce 2015 – jednalo se o zahajovací koncert Roku Bohuslava Martinů a o výročí u nás méně známého finského skladatele Jeana Sibelia.

Ředitel Nadace Bohuslava Martinů, Václav Riedelbauch, si povzdechl: „V dnešních časech nadšeného hýkání kolem kdejaké povrchní hvězdičky si skutečných velikánů všímá málokdo, stávají se z nich zaprášená slovníková hesla a čítankové zjevy. Škoda nejen pro ně!“ Letošní rok byl vyhlášen rokem Bohuslava Martinů jako projev vděčnosti jubilantovi za tolik krásy, kterou nám odkázal. Samotnou by mě zajímalo, který z dnešních populárních zpěváků či našich mladých hudebních skladatelů bude znám ještě za sto let… třeba nikdo. Hvězda Martinů však stále bude stoupat… třeba… doufám…

Koncert začal Scherzem capricciosem Antonína Dvořáka, které se vyznačuje střídáním radostných tanečních nálad s téměř meditativními plochami. Pozornému posluchači neuniklo, že hudba Martinů vyrůstá naprosto přirozeně právě z té Dvořákovy.
Po Scherzu konečně přichází v názvu koncertu ohlášená hvězda a s ní 2. houslový koncert Bohuslava Martinů (1890-1959), jenž vznikl v roce 1943 v USA. U skladatele si jej objednal slavný houslista Mischa Elman (1891-1967). V hluboké hudbě Martinů se představuje Ivan Ženatý, muž, který je označován za nejvýznamnějšího českého houslistu současnosti. Na koncert jsem se obzvláště těšila po přečtení rozhovoru mého kolegy Josefa Meszárose s Ivanem Ženatým - zde.
Pozoruhodné - Ivan Ženatý je paradoxně dvakrát rozvedený… dozvídáme se z něho… ani hvězdám klasické hudby se evidentně vždy rodinný život nepodaří k obrazu jejich. Na ulici bych ho asi nepoznala, na pódiu rozhodně nevypadá na svých 53 let – a ve fraku to chlapům sluší, takhle z dálky bych hádala, že je to čtyřicátník. Pozoruji ho při akci – ve chvílích, kdy nehraje, se pohybuje do rytmu s orchestrem se zavřenýma očima – koncentruje se jako atlet připravující se ke skoku. Během koncertu mu postupně praskají žíně na smyčci… odtrhne je, otočí stránku v notách na pultíku před sebou… Z houslí vyluzuje libé zvuky, tóny stoupají do výšin, i když orchestr zmlkne, zvuk houslí je plný, jakoby zároveň hrál na dvoje, nenudí… Koncert pro housle a orchestr č. 2H 293 má tři části – Andante, Andante moderato a Poco allegro – tedy začíná v mírném tempu a končí živě, energicky. Ve vstupní části první věty Martinů cituje v synkopicky modifikované podobě úryvek české duchovní písně „Svatý Václave“. Druhá věta začíná orchestrálním úvodem s líbezným koloritem dřevěných dechových nástrojů, poté pokračuje sólovými houslemi s pastorální melodií, postupně obohacenou o madrigalové nové myšlenky. Finále pak vychází z energického pětitaktového tématu sólových houslí, ozdobeného trylky. V závěrečné gradaci se Martinů inspiroval Houslovým koncertem Čajkovského, jehož byl Elman vynikajícím interpretem. Po této skladbě se Ivan Ženatý loučí, publikum ho nenechá jen tak odejít, takže slyšíme ještě přídavek.

„Hudba pro mě začíná tam, kde končí slovo,“ pravil jednou další jubilant Jean Sibelius (1865-1957), nejvýznamnější finský skladatel. Finskou hudbu v blízké budoucnosti pravděpodobně v FOK uslyšíme častěji, protože do čela orchestru byl nově jmenován šéfdirigentem mladý a sympatický Fin Pietari Inkinen (1980). Už se těším, jak tato spolupráce obohatí Prahu o nové kulturní počiny – vždyť co ví běžný Čech o Finsku a finské hudbě? Ten ale ještě neřídí tento koncert.

Ale vraťme se k Sibeliovi. V druhé polovině koncertu jsme slyšeli jeho nejpopulárnější Symfonii č. 2 D dur, které se přezdívá Symfonie nezávislosti, a to nejen díky okolnostem jejího vzniku, ale zejména kvůli veliké vnitřní síle, která se projevuje rozmáchlými hudebními gesty a noblesními melodickými nápady. Sibelius zde přímo necituje finský folklór, ale prvků finské lidové hudby využívá natolik, že dílo nese typické národní znaky. Symfonii tvoří tradičně čtyři věty – Allegretto, Andante, ma rubato, Vivacissimo a Finale-Allegro molto. Druhá lyrická věta má seversky melancholickou náladu v melodii fagotu nad vířením tympánů – jakoby se Smetanovou síní projížděla Sněhová královna. A já se přistihnu, že sedím se svěšenými koutky a není mi do smíchu… jako Gerda, která hledá v zamrzlé krajině svého Kaje. Poté skladba přechází do třetí – taneční věty, kdy bych se naopak roztančila po sále jako sněhová vločka. Celá skladba vrcholí hymnickým závěrem s přirozenou vznešeností a prostou velkolepostí – a proto ji tam na severu hrávají při důležitých slavnostních národních událostech. Tak trochu mi to připomíná Ódu na radost.
Zajímavostí je, že svoji bezpochyby nejpopulárnější symfonii začal Sibelius komponovat v roce 1901, kdy v květnu projížděl Prahou a setkal se tu mimo jiné s Antonínem Dvořákem. Tím se nám dramaturgický kruh krásně uzavírá.

Dirigent tohoto koncertu Heiko Mathias Förster (1966) už je u nás v Praze jako doma – vlastně už i v Ostravě (od září 2014 je šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie). Tento sympatický pán s bujnou kšticí kadeřavých vlasů má zcela specifickou řeč těla – když ho chvíli pozorujete, napne se i vám každý sval. Mimo jiné diriguje ve Státní opeře i operu Salome (2014), o které jsem psala nedávno. (Více zde) Jeho první křestní jméno Heiko v nás může vyvolávat matoucí dojem, že pan dirigent má nějaké japonské předky. Pravda je taková, že Heiko je dolnoněmecká zdrobnělina od jména Heinrich. To by mě zajímalo, zda to má takto zapsáno od narození i v oficiálních dokladech (jako kdyby nějaký český Jakub měl napsáno v dokladech jméno Kuba)? Anebo se jedná o jeho umělecké jméno? Snad někdy budu mít příležitost si s ním o tom popovídat. Alespoň bychom měli první otázku k případnému rozhovoru.
Psáno z koncertu 15. ledna 2015. Ivan Ženatý a FOK, Smetanova síň Obecního domu, Praha.