zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Zdeněk Hnát na CD vydané vlastním nákladem

Zdeněk Hnát – klavír

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Pokud bychom se snažili mezi českými klavíristy druhé půle 20. století vytipovat takovou osobnost, jejíž dnes už trochu pozapomenuté umění by si zasloužilo současným posluchačům nejvíce oživit, padla by volba nepochybně na Zdeňka Hnáta (1935), odchovance prof. Ilony Štěpánové-Kurzové na Hudební fakultě AMU a věhlasného profesora Genricha Nejgauze z moskevské konzervatoře. Interpretační projev Zdeňka Hnáta (mj. držitele 1. ceny a titulu laureáta z Mezinárodní soutěže Pražské jaro 1957) doslova hltali domácí a zahraniční posluchači 60.–70. let 20. století, ale i později, kdy už nastupovala další pianistická generace, nebylo jeho renomé, jak by se mohlo podle ubývající frekvence ohlasů v odborných časopisech zdát, zcela zapomenuto. Vždyť jen ve Dvořákově síni uskutečnil Zdeněk Hnát dvanáct (!) recitálů a ještě v roce 1990 vystupoval na Pražském jaru. K tomu, abychom si nyní nejvýznamnější z těchto vystoupení oživili, nám pomohl umělec sám, když dramaturgicky uspořádal svá velká repertoárová čísla do osmi CD, z nichž dvě byly nahrány na CD v licenci Supraphonu, jedna na CD vlastním nákladem a pět dalších sestavil a vydal Zdeněk Hnát na CD vlastním nákladem z nahrávek, které realizoval v letech 1996–98 ve Studiu Českého rozhlasu v Plzni. Tato recenze vybírá snímky na přání autora z obou skupin, aby byla lépe demonstrována stylová jednota klavíristova interpretačního pojetí v delším časovém horizontu.

První CD začíná graciézním pohlazením, za které vděčíme Hnátově interpretaci stylově galantní Sonáty C dur italského skladatele Baldassarra Galuppiho. V první větě pianista znamenitě vystihuje Galuppiho posedlost hlavní myšlenkou a navíc pro ni volí trefný, dalo by se říci typicky rovnou předklasicistní úhoz se všemi pointami (echa, ozdoby), které tato hudba vyžaduje. Druhou větu, po kompoziční stránce mechaničtější, rovněž posvěcuje ideálně nalezený úhoz, stejně jako větu finální, kde si pianista roztomile pohrává s rozkošnými figuračními vějíři i pozdně barokní polyfonií. Téma k Beethovenovým 32 variacím c moll zní Hnátovi kouzelně lehce a rozpustile, ale hned v následujících variacích, tempově i zvukově přesvědčivě odvíjených (zvonivě úsečná akordika skutečně připomíná Beethovenem často zmiňovanou harfu), však stále silněji vnímáme jednotící oporu chromaticky sestupujícího basu, na němž je tento variační řetězec na způsob velmi volně pojaté ciaccony vystavěn. S údivem zjišťujeme, že i v úsečném úhozu dokáže být pianistův projev uhrančivě zpěvný, a inspiruje i celková logika plynutí této hudby – předlouhé variační pásmo vnímáme jako sled stále jinak lomených krystalků, navěšovaných na jednu niť. Debussyho Hommage à Rameau zní z tohoto CD jako rozjímání a Hnát se tu projevuje jako básník a současně analytik, který naprosto přesvědčivě vnímá harmonickou logiku Debussyho uvolněného hudebního plynutí. Snad ještě evokativnější moc má jeho pojetí Debussyho Obrazu č. 6 (Et la lune descend sur le temple qui fut) – způsob, jakým odměřuje pomlky mezi akordy, nebo jak pracuje s diskanty (paprsky kolem chrámové věže) a sekundově zhušťovanými akordy, to vše dokumentuje mocně fantazijní představivost. Pianistův osobnostně vyhraněný projev je ovšem nejzřetelněji znát na Chopinovi. Slavné Scherzo cis moll, op. 39 rozkrývá Zdeněk Hnát podstatně odlišně od většiny interpretačních přístupů, které máme zafixovány. Dalo by se říci, že věcněji, s přesně odměřovanými délkami akordů, při nichž je šetřeno pedalizací. Sestupný harmonicko-figurační sled, coby odpověď na nosnou akordickou hlavu hlavního tématu, mu nezní jako sladká zvuková tříšť, ale krystalicky zřetelná tónová struktura. Hovořit ale pouze o nějakém navýsost ukázněném chopinovském přístupu by bylo hodně zjednodušující, protože z Hnátova projevu zde vyzařuje jak mocná fantazie v zacházení s dynamikou, tak kouzelně vystižená chopinovská zvukovost. Nokturno Des dur zní Hnátovi něžně a současně sugestivně graduje, obě mazurky plynou vzácně čitelně s na doraz prožívaným harmonických kouzlem – a Baldada f moll? Zde opět prožíváme to, co nás vzrušovalo ve Scherzu – krystalickou čistotu zvukově neroz-mazané zvukové výslednice a současně fascinující gradační vlnění se zvlášť plasticky vypointovanou závěrečnou frází (levá ruka).
Beethovenovu Sonátu B dur, op. 106 „Hammerklavier“ nastudoval Zdeněk Hnát už během své tříleté aspirantury u profesora Nejgauze a už například v roce 1961 se jeho provedení tohoto díla setkalo s obrovským ohlasem. Nahrávka na tomto dalším recenzovaném CD pochází z roku 1978, tedy z doby, kdy pianista pronikl do obsahové hloubky této konfese ještě výrazněji. Hned v úvodu je znát, jak Zdeněk Hnát mezi jednotlivými Beethovenovými sonátovými klavírními opusy diferencuje. Namátkou vzpomínám na jeho podání Beethovenovy klavírní Sonáty e moll, kterou hrával s nápadně úsečnou akordikou (téměř staccatově). V 1. větě tohoto vrcholného Beethovenova klavírního opusu jsou už akordické rázy zaoblenější (pedálovější), pravidelný pulz však je zachován. Akcentované akordické údery hlavního vstupního tématu střídá prosvětleně křehká tematická odpověď, plynutí této hudby však zůstává výbušné a hlavně plastické a v sonátovém provedení, evokujícím akordické fugato, naprosto zřetelně demonstruje střetávání hlavních linií. Pozoruhodná je i stavebná ucelenost pianistova pojetí a vůbec přesvědčivá logika, s jakou tento složitý sled vášnivých rozmachů a hned zase zpěvných spočinutí plyne až do mistrovsky vystiženého závěru. Scherzo 2. věty rozkrývá Hnát uvolněně, bez svádivé tempové nadsázky jako prchavý obraz, prolínaný, jak říká Cortot, „ostrými poryvy větru“, ale současně jako obraz sevřený ukázněností stylového klasicistního projevu. Pokud jsme až sem byli pianistovým projevem vzrušeni, pak od Adagia sostenuta 3. věty se již ocitáme v úplném zajetí toho, co před námi Zdeněk Hnát demonstruje. Pociťujeme, kolik úsilí musel pianista vynaložit, aby do tajemství tohoto mocně emotivního rozjímaní, rozprostřeného do monumentální architektonické stavby, pronikl. Slyšíme, že vychutnává každý detail a přitom tyto detaily s nádhernou přirozeností spojuje, takže vnímáme úžasně táhlý zpěv, který na sebe nabaluje stále další emoční vzruchy a zintenzivňuje svou emotivní sílu (co dokáže posouvání hlavní tóniny o půl tónu výš!). Silně vnímáme také evokativní sílu vzestupného postupu basu a jeho rozechvěle synkopovanou linii na opakovaném tónu, na němž se odvíjí druhá zpěvná myšlenka, nebo následující plačtivé melodické linie, jimiž se nechává Beethoven opájet. Stejně silně vnímáme i onen úchvatný prostor mezi melodickým basem a nebeskými diskanty nebo na doraz vychutnaný „nekonečný“ závěr, kterého jako by se skladatel nemohl nabažit. Ve finální větě tento zázrak pokračuje. Ve vstupním Largu v Hnátově podání pociťujeme jakýsi magicky bludný kruh – rozkročený úvod k něčemu prudce prchajícímu, úvod, z něhož jako by se skladatel pracně pokoušel dostat ven a začít zběsilé a současně perutěmi trylků nadnášené fugato, v jehož přesložité zvukové výslednici v pianistově pojetí rozpoznáváme každý tón. Jde o Hnátovo velkolepé repertoárové číslo, které si zaslouží být zařazeno mezi největší beethovenovské interpretační výkony druhé půle 20. století. Buklety obou titulů, které je možno získat přímo od interpreta a vydavatele v jedné osobě (zdenek.hnat.piano@email.cz) jsou zpracovány profesionálně, v tom prvém ale chybí podrobnější průvodní slovo k nahraným skladbám.

CD 1
ZH VI (vydáno vlastním nákladem interpreta)
Baldassare Galuppi: Sonáta C dur, Ludwig van Beethoven: 32 variací c moll, WoO 80, Claude Debussy: Images (výběr – č. 2 a 6), Fryderyk Chopin: Scherzo cis moll, op. 39, Nokturno Des dur, op. 27, č. 2, Mazurka e moll, op. 17, č. 2, Mazurka cis moll op. 63, č. 3, Balada f moll, op. 52
Zdeněk Hnát – klavír
Nahráno od února 1996 do února 1998 ve studiu 1 Českého rozhlasu v Plzni, hudební režie František Rezek, zvuková režie Jan Lžičař. Na CD zaznamenáno v roce 2012. Celkový čas 64:36

CD 2
SUPRAPHON MUSIC a. s., ZH II
Ludwig van Beethoven: Sonáta B dur, op. 106 „Hammerklavier“
Zdeněk Hnát – klavír
Nahráno 17. – 15. 6. 1978 ve Dvořákově síni, Praha, hudební režie Jaroslav Rybář, zvuková režie Václav Zamazal.
Na CD zaznamenáno v licenci Supraphonu v roce 2006. Celkový čas 46:20
Zdroj Hudební rozhledy 07/14 - Miloš Pokora

28.7.2014 09:07:35 Redakce | rubrika - CD boxy