Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jana Sibera: Píle a talent jsou pro operu důležité, ale nakonec rozhoduje štěstí.

autor: archiv

Benefiční koncert Strom splněných přání se konal v žižkovském Atriu již podvanácté. Sólisté Národního divadla Jana a Václav Siberovi spolu se Svatoplukem Semem zazpívali všem zúčastněným slavné árie (G. Rossini, G. Puccini, W.A. Mozart, G. Verdi, G. Bizet, F. P. Tosti). Koncert byl odměnou pro všechny, kteří chtěli dárkem potěšit. Radostná a bohulibá tradice charity.
Slovo dalo slovo a s Janou Sibera jsme se dohodli na dalším setkání, tentokrát u redakčního diktafonu. K zimní atmosféře se hodil horký bylinkový čaj a se sopranistkou Janou Sibera jsme si povídali o Vánocích, zda její rodina má na stole štědrovečerního kapra. Prozradila, že si sama vyrábí adventní věnec. Stranou nemohl zůstat ani operní zpěv. Jana Sibera také pověděla, jak se cítila na nedávném turné v Japonsku, jaké role ji čekají v této sezoně. Svěřila se, zda ráda zpívá sama nebo s ansáblem. Vezměme to po popořadě. Začněme od nástupního tónu…

U každé árie je velmi důležitý nástup. Ve sboru udává první tón sbormistr nebo korepetitor. Můžete prozradit, jak je to u sólistů v opeře?
To je úplně jednoduché. Žádná árie nezačíná z ničeho. Předchází jí sbor nebo orchestrální předehra, takže sólista se musí naladit od toho, co je předtím. Složitější je to u soudobých skladeb, protože někteří skladatelé si vymyslí úplně jiný tón, než je ten předcházející. To je vskutku velký oříšek, který vyžaduje maximální soustředění a velmi poctivé nastudování partu. Osobně vystupuji více v klasických operách, kde první tón není problém.

Klasické operní tituly vyžadují dlouhodobou přípravu. Liší se hodně příprava od jevištního ztvárnění?
Základ je nastudovat postavu hudebně. Musím se naučit noty, rytmus a musím si jí tzv. dostat do hlavy. Následuje práce s korepetitorem, dirigentem a orchestrem. Tento proces může trvat třeba celý rok. Když v roli poprvé vystoupím, neznamená to, že ji mám hotovou. I nadále se musím s každým představením znovu a znovu zdokonalovat. Třeba v LA TRAVIATĚ, kde zpívám Violettu více jak pět let, i tak si před každým představením domlouvám zkoušky, opakuji si ji. (Video záznam zde)

Mám hodně odpremiérovano. V květnu to byly DVĚ VDOVY v Národním divadle Praha. V listopadu jsem se vrátila z turné po Japonsku. Chystám se na premíéru v dubnu – HOFMANNOVY POVÍDKY v Plzni. Tam mě čeká role Olympie a v květnu pak koncertní provedení Pucciniho opery La Rondine ve Státní opeře. (Video záznam árie Olympie zde)
I v období klidu se nejen připravuji na novou roli, ale jak jsem říkala, je nutné se udržovat ve formě i ve stávajícím repertoáru.

Do Plzně se ráda vracíte?
Vyrostla jsem ve Státní opeře Praha. Každé hostování je pro mě obohacením. V Divadle J.K. Tyla to bude již pátá inscenace. Předtím to byly role Noriny (Donizetti: DON PASQUALE); Blondy (Mozart: ÚNOS ZE SERAILU),Fiorilly (Turco in Italia) a role Blaženky (Smetana: TAJEMSTVÍ). Moc se na další spolupráci těším.

Divadlo je osobitým prostorem. Jak se sžíváte s novým jevištěm?
Pro mě čím větší jeviště, tím lépe. Mám pocit, že se mi ve větším prostoru lépe zpívá.

Máte pěkný a hlavně silný hlas…
Děkuji.

Jak se takovýto hlas ovládá, když má zpívat piánko.
Zazpívat krásné piánko, to je bezesporu to největší umění. Vyžaduje to velikou technickou zkušenost.

Mezi repertoár, který vyžaduje spíše civilní interpretaci se řadí žalmy, které zpíváte v kostel...
Tím, že se přednášejí při ranní bohoslužbě, tak je to někdy pro mě těžké. Se dvěma malými dětmi být na místě v půl desáté, to je leckdy opravdu spěch. (smích) Žalmy se zpívají na mikrofon a při tom si lze hodně odpočinout. Oproti tomu když mám na některých open air produkcích zpívat na mikroport, tak z toho radost nemám.

Setkali jsme se spolu na benefičním koncertu Strom splněných přání. Upřednostňujete koncertní činnost?
Mám ji moc ráda. Je to v mém případě zcela vyrovnaná příprava jako na představení. Vzhledem k tomu, že si dramaturgii těchto koncertů děláme sami, tak je to jiné než obvykle. Pořadatelé mají nejčastěji zájem o největší „operní pecky“– třeba Královnu noci. (Video záznam z vystoupení Jany Sibera zde )

Považujete ji za vrchol v sopránovém oboru?
Je to skutečně vrchol koloraturního sopránu. Prostě taková role, kterou zná i leckterý operní laik. Řadí se mezi operní top, kterého by každá koloraturní sopranistka měla dosáhnout.
Vyžaduje obrovskou disciplínu. Musím se přiznat, že není moje nejoblíbenější. Mě baví být na jevišti celý večer, vytvářet různou atmosféru a pocity. Královna noci vyjde třikrát na jeviště na tři minuty. Musí ukázat jen to nejlepší. Jakákoli chybička se tam pozná a nedá se tam příliš tvořit.

Získat od diváků standing ovation za pouhé tři minuty…
To je sice fajn. Ovšem co mí kolegové, kteří neslezou z jeviště? Já jsem tam chvíli a hned obrovský aplaus. Pak není divu, že má obliba občas klesá. (smích)

Pojďme trochu k přípravě na role. Můžete se rozezpívávat doma? Jak se lidově říká – taháte si práci domů?
Dá se to, ale nemám to moc ráda. Nemohu se tam moc soustředit. Ale můžeme vůbec hovořit o operním zpěvu jako o práci? Pro mě to práce není. Ani by to nešlo. Pro mě je to styl, životní náplň. S manželem neustále diskutujeme, rozčilujeme se a posloucháme různé nahrávky. To už patří k našemu životu.
V opeře se pohybuji od dětství. Můj tatínek Jan Markvart je operní zpěvák. Moje první vystoupení bylo ve čtyřech letech – hrála jsem dítě v MADAMA BUTTERFLY. Chodili jsme pořád do divadla, tak není divu, že jsem tomu propadla. Od malička jsem chtěla být zpěvačka. Tatínek se tomu bránil, jak to šlo. Naprosto ho chápu, protože našim dětem budeme asi také bránit, jak jen to půjde. Jenže je vidět, že se to nedá ovlivnit.

Ke zpěvu na jevišti patří nádherné kostýmy, obdiv diváků…
Je to krásné, když se daří, když ne, tak je to naopak zoufale těžké. Umění se nedá změřit. Když budete skákat např. do dálky, tam jsou výsledky jasné a hmatatelné. V opeře vám jeden člověk řekne: „Zpíváte krásně.“ Druhý zase: „To se nedá poslouchat.“ Všechno je v umění subjektivní. O nás rozhodují uši našich šéfů, různých ředitelů, intendantů. Záleží, kde se zrovna kdo naskytne, kdo vás uslyší. Píle a talent jsou pro operu důležité, ale nakonec rozhoduje štěstí.

To platí zejména při obsazování do rolí. Která je z vašeho repertoáru podle vás opomíjená?
Momentálně jsem spolupracovala na krásném projektu, když jsem dělala průřez operu JANA Z ARKU Giuseppe Verdiho. Ta je neprávem zapomenutá. Johanka v tomto díle neumírá upálením, ale v boji. Pro mě škoda, být upálená na jevišti, může být velmi efektní. (smích)

Zmínila jste premiéru DVĚ VDOVY, tam jste se setkala s výtvarníkem Theodorem Pištěkem. Jak se s ním spolupracuje?
Byl to velký zážitek, pozorovat ho při práci. Jak byl precizni, to je nepřekonatelné. Puntičkář do nejmenšího detailu.
A je velká škoda, že před premiérou máme na sobě kostým jen třikrát – klavírní generálka, první hlavní zkouška a generální zkouška. Což je velmi málo, zejména když je převlek komplikovaný, případně pokud se s ním musí hodně pracovat. Na světových jevištích mají kostým, případně jeho repliku, na celou dobu zkoušení.

Pojďme ještě k japonskému turné. Prý už se v Japonsku hodně vyznáte?
Dá se to tak říci. Měla jsem to štěstí tuto nesmírně zajímavou zemi navštívit už popáté. Tam totiž, i po příjezdu po třech letech, je všechno stejné a na svém místě. Lidé jsou milí a úslužní. Úplně jiný svět. Po návratu zpátky mám pak většinou šok. Zůstat tam? To asi ne. Lákalo by mě to spíš na jih.

Čeká vás letos zpívání na Silvestra?
Letošní svátky budeme v kruhu rodinném. Příští rok mě snad čeká NETOPÝR, který k Silvestru patří.

Přeji vám příjemné Vánoce. Klid a pohodu v uměleckém i osobním životě.
Mnohokrát děkuju i vám. Abychom nezapomněli na kapra, jak jste se ptal na začátku. Do kapra se nepouštíme, my máme lososa s bramborovým salátem. Tak uchráním děti i hlasivky od kostí. (smích)

Jana Sibera

Vystudovala Pražskou konzervatoř (2000) a HAMU (2005). Již od roku 1995 hostovala v Národním divadle a od roku 2000 v tehdejší Státní opeře Praha, kde od roku 2002 přijala angažmá. Od 1. ledna 2012 je sólistkou Opery Národního divadla.
V inscenacích Státní opery a Národního divadla se představila jako Mozartova Zerlina (Don Giovanni), Zuzanka (Figarova svatba), Papagena a Královna noci (Mozart: Kouzelná flétna) a Despina (Così fan tutte), Lucia (Donizetti: Lucia di Lammermoor), Verdiho Violetta (La traviata), Gilda (Rigoletto) a Oscar (Maškarní ples), Musetta (Puccini: Bohéma), Adéla (Strauss: Netopýr), Philine (Thomas: Mignon), Frasquita (Bizet: Carmen), Kuchtík a 1. žínka (Dvořák: Rusalka), Clarisse (Weber – Mahler: Tři pintové), Cunegonde (Bernstein: Candide), v trojroli Číšníček - Zázračné dítě – Žák v Janáčkově opeře Výlety páně Broučkovy pod taktovkou Charlese Mackerrase, Karolina (Smetana: Dvě vdovy) ad.
Ve svém repertoáru má také role Noriny (Donizetti: Don Pasquale), Blondy (Mozart: Únos ze serailu), Fiorilly (Rossini: Turek v Itálii) a Blaženky (Smetana: Tajemství), které nastudovala pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Účinkovala ve více než 40 reprízách Dona Giovanniho v letní stagioně Opery Mozart ve Stavovském divadle.
V Národním divadle moravskoslezském hostovala jako Verdiho Violetta, Eurydika (Offenbach: Orfeus v podsvětí) a Anina (Strauss: Noc v Benátkách).
V červnu 2008 se stala finalistkou mezinárodní pěvecké soutěže Barbary Hendricks ve Štrasburku.
V roce 2011 a 2012 hostovala jako Violetta v Gdaňsku. Účastnila se také turné Opery ND v Japonsku a Koreji.
K velkému úspěchu patří spolupráce s tenoristou Jonasem Kaufmannem na jeho profilovém cd pro firmu Decca. Spolupracovala s dirigenty, jako jsou M. Armiliato, Sir Ch. Mackerras, J. Bělohlávek, J. Latham-Koenig, G. Tourniaire a E. Dovico. Více informací o vystoupeních zde.

30.12.2013 09:12:34 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!