Scéna.cz 

Spící krasavice v Bastille

Francouzský královský dvůr se opět ocitl v Bastille. Na rozdíl od událostí před více než dvěma sty lety na straně vítězů.
Představením SPÍCÍ KRASAVICE s barokně zdobnou výpravou stylizovanou do podoby královských slavností a plesů ludvíkovských Versailles uvedenou v divadle Opera Bastille se zapojil Balet pařížské opery 16. prosince do letošního cyklu baletních přenosů do kin.
V titulcích bývá jako autor hudební partitury Spící krasavice uváděn běžně jen Petr Iljič Čajkovskij, i když by bylo spravedlivější připojit také choreografa Maria Petipu. Spící krasavice je totiž skvělým příkladem týmové práce.

Ředitel carských divadel Ivan Alexandrovič Vsevoložskij napsal libreto na motivy pohádky Charlese Peraulta (u nás známé jako Šípková Růženka) a požádal Čajkovského, aby složil hudbu a Petipu, aby se ujal choreografie. Petipa měl zcela určitou představu o muzikalitě a požadoval od Čajkovského dokonce i počet taktů, jak se mu to nejlépe hodilo. Čajkovskij se vůbec jeho přáním nebránil a výsledné dílo pak vykazovalo všechna pozitiva. Zarámováno do scénografie podle návrhů Vsevoložského získalo již při své premiéře v roce 1890 v Mariinském divadle v Petěrburgu četné vavříny a jeho inscenační historie od té doby je prakticky nepřerušená.

Ve druhé polovině minulého století přispěl se svým podílem také famózní tanečník a choreograf Rudolf Nurejev. "Balet baletů" jak označoval Spící krasavici, chtěl uvést v původním "vydání" , což mu umožnila dochovaná Stěpanovova notace choreografie, stále existující kostýmy a části kulis nebo jejich nákresy. V Paříži byla jeho rekonstrukce Spící krasavice uvedena v roce 1989 a v upravené verzi - mimo jiné s obměněnou výpravou Enzia Frigeria (scéna) a jeho manželky Francy Squarciapino (kostýmy) - z roku 1997 ji Balet pařížské opery má v repertoáru dodnes a tak ji také mohlo shlédnout publikum v kinech.

Útok na divákovi optické vjemy je prudce zahájen hned v prologu a neochabuje ani v dalších aktech - palác s vysokými sloupy a bohatým barokním dekorem, který hýří barvami s převažujícími nazlátlými valéry a ještě vygradovaný přepych a nádhera sálu vyzdobeného na svatbu nebo gigantická centrální železná brána namístě růžového pralesa.

Stejně tak oslňující je i Petipova choreografie, do níž i dnes stále ještě mnozí inscenátoři necítí potřebu zásadně zasahovat. Robert Nurejev vrátil dílu originální strukturu a pořadí čísel a doplnil dvě brilantní sóla pro prince.

Prolog a první dějství se vyznačují množstvím událostí a počtem tanečníků s mnoha populárními party - např. tanec vil přinášejících princezně Auroře ke křtinám samé dobré nemateriální dary.
Zde začíná také střet dobra a zla - kletba rozhořčené nepozvané Carabosse, kterou zmírní věštba moudré Šeříkové víly. Podobnost dlouhých šatů Carabosse a Šeříkové víly lišících se jen odstínem fialové jako by symbolizovala, v jak těsné blízkosti se mohou nacházet oba protikladné principy - dobro a zlo. Carabosse je doprovázena jen svou havětí a umírněným hřměním, nijakými zvláštními efekty jak bývá zvykem, a ani nepůsobí tak výslovně zle.

Role obou dam je převážně pantomimická a pantomima se uplatňuje později i ve výjevu s pletoucími vesničankami, kterým hrozí vězení.
Urozená společnost se shromáždila kvůli oslavám šesnáctých narozenin princezny. Aurora (Myriam Ouid Braham) svým vpádem skutečně prozáří celé jeviště. Rozverně poletuje jako motýl, vyniká ve filigránských krokových variacích a ostré tempo střídá s pomlkami - výdržemi v nichž jako socha setrvá bez nejmenšího zachvění. Tanec s nápadníky - čtyřmi princi ze čtyř končin světa - patří k nejnáročnějším choreografiím vůbec.
Oproti robustnímu prvnímu a třetímu aktu je druhé dějství - hon v lese - komornější a připomíná rokokovou malbu na porcelánu. Koruny stromů, opar, jemné pastelové barvy na zem splývajících vycházkových rób dvorních dam a jejich laškování s princem. Nurejev tu poskytl princi možnost blýsknout se ve "vzdušném" sólu a jeho představitel Mathias Heymann využil této šance na plno. Bezpočet krásných a elegantních skoků, vše s nesmírnou lehkostí, jaksi mimochodem a bez vypětí, noblesní gesta -dokáže upoutat již pouhým vztažením paže.

Pohádková je scéna, kdy vše je zahaleno do měkkého nafialovělého přísvitu a v níž mu Šeříková víla předestře vizi Aurory, ale nedovolí mu nejdříve, aby se jí dotkl. Právě tak kouzelná je i plavba v loďce do začarovaného zámku.

Třetí dějství je už jen místem radosti a oslav a nejskvostnějších pas de deux nejen v podání snoubenců ale i dalších postav z Perraultových pohádek.
Víly drahokamů zářící výraznými barvami červené, modré a zelené na brokátovém pozadí palácové architektury, Modrý ptáček příznačně se nacházející více ve vzduchu než na zemi v rytmu zvonivé melodie a jeho partnerka princezna Florina, skotačivý pár Kocour v botách a Bílá kočička.
Princ splnil svůj úkol a získal ruku princezny, ke šťastnému společnému životu už chybí jen požehnání Šeříkové víly...

Obnovená pařížská inscenace, dnes již také "historická", vyzdvihla nadčasový půvab Spící krasavice. Zaplněný sál kina Světozor pak ukázal, že v době často pokroucených estetických hodnot a ideálů je klasický balet jistotou, která nezklame.