Scéna.cz 

Flashed by

Oslnění, oslnění bleskem ale i možná dostat se do centra pozornosti - tak nějak lze přibližně porozumět anglickému titulu FLASHED BY, názvu tanečního projektu Lenky Flory, který uvedlo Divalo Ponec v rámci listopadového festivalu Nanohach česky.
Lenka Flory, bývalá tanečnice prominentních uskupení - např. Ultima Vez, choreografka a šéfka souboru Dejá donné, pedagožka, dnes ve vedení Duncan Centre, se po 15 letech působení v zahraničí vrátila domů, aby zde spolupracovala se svými starými přáteli - členy souboru Nanohach - na nové taneční inscenaci.

Téma představení vzešlo z úvah nad vlastním životem. Lenka Flory si s přibývajícím věkem stále více začala uvědomovat zvláštnosti své ženské identity, když předtím, jak se vyjádřila, ji myšlenky, zda je muž nebo žena vůbec nenapadaly. Předsevzala si odhalit jakési obecné specifikum ženských hrdinek v pozoruhodném experimentu. Oslovila na sedmdesát umělců po celém světě s dotazem, kdo je jejich ženský ideál. Z nashromážděných odpovědí pak vybrala tři osobnosti, které zůstaly v anonymitě a z nichž uhnětla ŽENU, hrdinku představení. Diváci nemají šanci zachytit se čehokoliv konkrétního až na citát z písně zpěvačky Laurie Andreson, je to pro ně tajemstvím a věcí dohadů. Před sebou mají univerzální ŽENU - ideál- v podobě interpretky Ley Švejdové.
Prologem inscenace jsou přípravy - scénu tvoří bílé podium a promítací plátno, okolo jsou prostory šatem - stojany s kostýmy, skříňky s rekvizitami, různé předměty bez skladu a ladu, tak jak to bývá v realitě, v popředí ovládací pult s několika techniky.
Žena zkouší s pomocí garderobiérky vhodný kostým, rozcvičuje se a vyčkává. Podobné intermezzo je zařazeno během inscenace ještě někollikrát. Žena čeká, všichni čekají s ní- na co? O to ono přijde - jako když uhodí blesk - na plátně za rachotu hromu exploduje krajina - právě jsme byli poprvé "oslněni". Na zemi, na podiu leží ŽENA oblečená v květovanou blůzu, červenou sukni (kostýmy Mariana Novotná), jako by se vynořila od někud z minulosti, převaluje se, zvolna pohybuje údy, jako by se právě probouzela. Další záblesk, střih, přenese dění do jiné doby. Jsme svědky, jak se Žena převléká do světlé řízy. Na podiu poskakuje na místě v rytmu protestsongu, mává rukou, pak se roztančí a každou pohybovou sekvenci završí jakýmsi "baletním" zhoupnutím na jedné noze. Pojednou se objeví na její sukni plamen, vzápětí oheň vzplane i na plátně, celé tělo ženy i celé plátno pohlcují ohnivé jazyky, je slyšet praskot a sykot požáru. Žena stojí s roztaženýma rukama jako ukřižovaný Kristus - je upalována - je to Jana z Arcu? Jan Hus? Jan Palach? Element ohně střídá voda. Plátno zalije prudký déšť, Žena namáčí šaty obléká se do nich a přechází scénu. Pak tančí v bílých šatech s květy na operní árii, pomalu se otáčí, vztahuje paže. Začne otrhávat květy z šatů, odpáře sukni, svléká blůzu a zůstává stát takřka nahá, vtištěna do plátna. Z hrudi jí vyráží zelená ratolest, rozrůstá se do dalších výhonků, ty se pnou kolem jejího těla, až ji zcela spoutají, rozlézají se po zemi a po plátně. Nemůže se hnout, jen zoufalým gestem vztahuje paži a svírá dlaň. Sugeruje mytický obraz ženy - bohyně, přírody, která dává život, a tak naplňuje svůj smysl, ale také ztrácí svobodu. Příští obraz přináší Ženu v červených šatech - v rozkvětu všech svých ženských schopností a kvalit, zabírá celou "životní" plochu, pohyb je velmi dynamický, zní vážná hudba. Koloběh života se nachyluje. Na plátně fouká vítr a strhává listí, stará Źena ve starém šatě - s šátkem na hlavě a přes červené šaty dlouhý kabát, do něhož duje vichr. Do hukotu větru se mísí vyčítavý mužský hlas. Žena - umělkyně? rezignuje, podlehne nátlaku a odchází, vrací se tam, kde ji chtějí mít. V posledním "záblesku" se ve filmovém pásmu ukazují různé podoby a životní situace Źeny - její smutek, radost, strach, úzkost, její smysl pro humor. Taneční a vizuální ztvárnění tématu heroického ženství je tak mnohovrstevné, že vzbuzuje nejrůznější asociace. V té nejobecnější rovině např. žena a souvislosti s přírodou a působením elementů - země, ohně, vody a vzduchu, ročního cyklu a životních etap. Intenzivní "divadelní " projev v kontrastu se "zcizováním" - přesouváním do civilní roviny - pohledy do zákulisí - převleky v šatně, telefonické hovory, které si tanečnice vyřizuje - vychyluje pozornost ze setrvačnosti a udržuje napětí. Vizuální a akustické efekty nejsou samoúčelnou dekorací, ale prorůstají organicky s choreografií, účinek přechodů obrazu z plátna na scénu je zde naprosto dokonalý (zásluhou německé vizuální umělkyně Barbary Schroer). Vize Ženy, kterou Lenka Flory a Lea Švejdová vydobyly snad až z hlubin kolektivního vědomí, je vskutku "oslňující".