Scéna.cz 

Balkon pro tři

Jako první letošní taneční premiéra Národního divadla byl uveden Prokofjevův balet ROMEO A JULIE v choreografii a režii Petra Zusky.
Petr Zuska si nyní uskutečnil svůj sen, jak o něm mluvil v jedněch z "Hovorů", když připravil pro scénu Státní opery svoji verzi.
Shakespearův příběh Romea a Julie, mnohovrstevný jako všechna klasická umělecká díla, vybízí k lecjaké interpretaci. Petr Zuska při svém již delší dobu probíhajícím přemítání došel k poznání, že klíčovou postavou celé tragédie je bratr Lorenzo - Vavřinec, běžně zanechávaný činoherními i tanečními inscenacemi na okraji. Podle Petra Zusky je to právě on, kdo rozjíždí nechtěně tragickou zápletku.

Jako racionálně uvažující člověk, snažící se neustále o dodržování řádu a jeho obnovu, je archetypem mužského elementu a hra je "rozšifrována" jako napětí, střet mužského a ženského, které ustavuje svět a které se neustále pohybuje v protikladném směru touhy a odporu.
Z nevypočitatelnosti, emocionality, spontaneity - atributů ženství - se zrodila protihráčka bratra Lorenza - nová figura ve hře - královna Mab. Lorenzo a Mab jsou téměř všudypřítomní. Lorenzo pečuje jako páter o svěřené ovečky, uklidňuje, zahlazuje konflikty, "neviditelná" Mab dělá pravý opak a vyžívá se v rozdmychávání emocionálních poryvů. Ti, kteří jsou takto postiženi, ji "nevidí", zato diváci si jí užijí nadmíru. Objevuje se neustále před jejich očima a možná, že se i obávají, aby se nevynořila, když jde o nějakou zvlášť dojemnou a krásnou scénu- třetí osoba se do balkonové scény prostě nějak nehodí.
Mab vykonává i funkci moderátorky - uvádí jednající na scénu - fyzicky ale i v titulcích na "plátně" v poněkud rozpačitě působícím výjevu.
Nejvýstižnější označení pro "práci" Mab je ale asi režisérka - manipuluje hrdiny až se zdá, že jejich jednání nevyplývá z vnitřní motivace, ale z její svévole, i když - může být také symbolem iracionality v každém člověku, ať je to muž nebo žena.
Dělící čára čára mezi mužským a ženským je vedena mezi Monteky - muži s výjimkou Romeovi matky a Kapulety - ženami s výjimkou Juliina otce Obě skupiny, přestože někdy tak trochu připomínají gangy z West Side Story, spolu nesoupeří na život a na smrt, spíše flirtují, laškují, pohrávají si. Jediným skutečným aktem nepřátelství je nakonec srážka mezi Merkuciem na jedné a Tybaltem a Romeem- na druhé straně, přičemž Merkucio vlastně ani opravdový Kapulet není.

Základní dramatický protiklad má rovněž svérázné vizuální vyjádření. Kulisy v zadním plánu tvoří černé profily ženské a mužské tváře, přibližující se k sobě a splývající v polibku. Než se zcela spojí, na chvilku se zastaví tak, že mezi nimi vznikne "klíčová dirka", otvor pipomínající kubistickou sochu ženy, průhled do chaosu, do neurčitosti, nerozlišitelnosti, kde lze možná zahlédnout i budoucnost a z něhož se také vynořuje Mab (scéna Jan Dušek).
Barvy kostýmů z opačných konců spektra - vínově červená, růžová jsou barvami žen a modro fialová - tón převažuje podle nasvícení - je barvou mužů, ženskou i mužskou tvář ukazují i masky.
V základní barevné rovině proti sobě stojí černý hábit Lorenza a "transparentní" bílá říza Mab. Z hlediska charakterů, které zastupují, by to snad mělo být právě naopak...
Uvedené barevné kombinace jsou každopádně velmi noblesní, aristokratické a příjemné na pohled (kostýmy Roman Šolc).
Do režijních zásahů patří vedle Mab ještě další nové postavy - komedianti - dospělý pár a čtyři malé holčičky, kteří předvádějí tak jako v Hamletovi "divadlo na divadle" - odehrají během asi jedné minuty tragédii Romea a Julie "věrně" podle Shakespeara. Co přibylo na komediantech ubylo na Paridovi a chůvě. Tyto taktéž zdánlivě nedůležité figury mají ale u původní Shakespearovy hry zásadní význam. Momentem zvratu je právě to, když již provdaná Julie je nucena ke svatbě s Paridem. V Zuskově pojetí je tato událost nahrazena tím, že si Julie odmítá nasadit masku. Nezdá se zcela přesvědčivé, že Lorenzo by ji naváděl k nebezpečnému experimentu, když zde vlastně ve hře nic není. Úspěšnost Shakespearových příběhů spočívá také v tom, jak jsou vystavěny až do detailu. Vypreparuje-li se nějaký z opěrných sloupů, logika stavby se poněkud otřásá. Na jedné straně přenázorné vysvětlování skrze Lorenza a Mab, na druhé straně zůstávají určité věci nedořečeny. Týká se to i závěru, tak jak se odvíjí na scéně. Namístě smrti mladých lidí jako smírné oběti za odvěké nepřátelství je totální zmar, který postrádá smysl, jež snad uspokojuje jen onen vtíravý symbol chaosu, královnu Mab. Absurdita je ještě dovršena v posledních zoufalých gestech patřících Lorenzovi.
Naštěstí to, co činí balet baletem, není jen zápletka. Prokofjevova hudba, tanec a výprava nabízejí více, aby uspokojily publikum.

Petr Zuska zde uplatnil bohatě plasticky propracovanou choreografii ve svém stylu - kombinováním neoklasiky a moderny, promyšlenou a pestře variovanou pro každý okamžik, pro každou situaci. Sbory - Kapuleti a Montekové - jindy víceméně dekorace prostoru ožívají teď vlastním životem. Choreografie pro Romea a Julii budou patřit asi k tomu nejlepšímu, co Petr Zuska vytvořil. Inspirovaly jej k tomu určitě i osobnosti obou protagonistů - Ondřej Vinklát jako Romeo a Marta Drastíková jako Julie (v alternaci Francesco Scarpato a Andrea Kramešová). Charakteristika Julie odpovídá obecným představám - rozverný teenager, provokatérka nabitá energií, která ale dokáže zjihnout, být něžná a trpět. Romeo Ondřeje Vinkláta se vyjadřuje se šarmem šlechtice, který někdy sklouzává do teenagerovské podoby, emotivní, snad nejlepší v lyrice. Jejich společné výstupy - seznámení na plese, balkónová scéna, kdy Romeo kopíruje rukama Juliiny kroky, nářky v hrobce- patří k vrcholům představení. Role Lorenza sice vyžaduje mnoho přebíhání a přecházení, jeho rozervanost, pochybnosti a zoufalství v podání Viktora Konvalinky mají sílu (v alternaci Alexandr Katsapov). Postavy žertujícího Tybalta (Giovanni Rotolo) i siláckého Merkucia (Mathias Deneux) jsou rovněž choreograficky výrazné. Snad nejvíce "práce", jejíž efekt možná z diváckého hlediska není takový jak byl zamýšlen, odvádí v až trochu jednotvárné roli královna Mab (Nikola Márová v alternaci Miho Ogimato).

Představení je z výtvarného hlediska umístěno do neurčitého času, ale kostýmy i stylizované obrysy palácových fasád nebo jejich interiérů - konstrukce z kovových trubek - ukazují v náznacích na renezanci a vcelku vyhovují stylu příběhu.
Ze snahy po jinakosti se nakonec vylouplo představení s vynikajícími tanečními výkony harmonizovanými s krásnou Prokofjevovou hudbou, v němž tanečně hudební a vizuální stránce nedostačuje trochu překombinovaná dějová linie. Potvrzuje se zde, že k choreografické práci na velkém díle se vyplácí přizvat si zkušené režiséry, tak jako v případě Čarodějova učně. I přesto nic ovšem nebrání předpokladu, že toto představení si brzy nalezne své obecenstvo, které spíše než k jeho nedostatkům přihlédne k jeho kvalitám.