Scéna.cz 

Oráč a smrt na scéně SOP

Státní opera Praha uvedla v úterý 21. ledna 2003 ve světové jevištní premiéře komorní operu o dvou dějstvích Emila Viklického Oráč a smrt. Autor libreta a zároveň režisér tohoto projektu Dušan Robert Parisek vycházel ve své koncepci z proslulého díla německého (a zároveň také českého) písemnictví pozdního středověku – Der Ackermann aus Böhmen und der Tod (Oráč z Čech a Smrt) od Jana z Teplé (1350 - 1414), které je obecně pokládáno za jedno z klíčových děl humanistické literatury.
Obsah této komorní „opery“ představuje hádku člověka-Oráče (nikoliv rolníka, ale muže pera – „oráče, jenž pluh má z ptačího šatu“) se zhmotněnou Smrtí. Předmětem sporu je smrt Oráčovy milované ženy Markéty, která náhle zemřela při porodu dítěte. Její nedobrovolný odchod ze života se pro Oráče stává nepochopitelným, nedokáže se s ním smířit, a vznáší proto žalobu proti samotné Smrti, kterou obviňuje z bezbožné nespravedlnosti. Jakoby částečně omezený životní optimismus představovaný Oráčem je zde postaven do určitého konfrontace s rozumově definovatelnou skepsí, kterou zosobňuje jen na první pohled bezvýhradně neomylná Smrt. Na její výzvu oba následně předstupují před Boží soud. Soudce Bůh dává formálně za pravdu Smrti, její vítězství ale není (ani nemůže být) absolutní, protože rovněž Oráčovi se zde dostává uznání a zároveň cti.

Dušan Robert Pařízek dokázal ve spolupráci se scénografem Janem Duškem a choreografem Pavlem Šmokem vytvořit z režijního hlediska pozoruhodnou inscenaci, která výrazným způsobem obohatila standardní repertoár Státní opery Praha. Na scéně dominuje velký kříž, jehož světelný odraz na hrací ploše jeviště patrně symbolizuje určitý proces hledání a rozpoznání sebe sama ve všelidském utrpení. Na obou stranách je vyčleněn malý prostor pro dva víceméně statické sólisty – bělostnou Smrt v podání mezzosopranistky Jany Sýkorové a kontrastně černého Oráče v podání tenoristy Aleše Brisceina. Oba mladí umělci zaujali promyšlenou výrazovou interpretací jednotlivých dramatických částí svých partů a jejich jinak poměrné vyvážené pěvecké výkony narušovala pouze výrazná nesrozumitelnost zpívaného slova.
Patrně vůbec nejslabším článkem realizace tohoto projektu je ale Viklického hudba, která sice působí jemně a ušlechtile, místy ale upadá do nepříjemně unylé monotónnosti, jež bohužel nekoresponduje s významem textu, který je prezentován na jevišti.
Dílo s osobním zaujetím nastudoval dirigent Přemysl Charvát, který dokázal orchestr i sbor dovést k velmi vyváženému výkonu. V případě Oráče a smrti se nejedná o titul, který by měl ambice lámat rekordy v návštěvnosti divadelních představení. V Praze vznikla v obecném měřítku pozoruhodná inscenace, kterou lze zvláště díky niterné režii Dušana Roberta Pariska diváka dovést k zvláště v dnešní době tak důležitému zamyšlení nad existencí lidského života, jehož smysl se postupně propadá do symbolické propasti odkud není návratu.