Scéna.cz 

Nekovar je špatný režisér?

Internetový časopis Scena.cz jsem až dosud pokládala za médium, které pohotově a objektivně informuje o divadelním dění. Článek Jaroslava Kocurka nazvaný Fidelio skončil debaklem (3.1.2003) ve mně vzbudil jisté pochybnosti o serióznosti tohoto internetového časopisu. Nikoli tím, co si autor článku o inscenaci Beethovenova Fidelia v brněnském Národním divadle myslí, na to má každý recenzent plné právo, ale způsobem, jakým je článek napsán.

A ten velmi připomíná nechvalně známé štvavé útoky bulvárních médií. Jeho cíl je jediný: dokázat, že za všechno, co je na této inscenaci – podle autora – špatné, může výhradně a jedině režisér Anton Nekovar a jeho neprofesionální režijní postupy. Z autorova článku se přitom zdá, že jde o nějakého začínajícího nedouka, který si zkouší operní režii, nikoli o renomovaného režiséra, který má za sebou jen u nás řadu velice úspěšných, diváky i odbornou veřejností oceňovaných operních inscenací - v libereckém Divadle F. X. Šaldy Sedláka kavalíra a Komedianty, Verdiho Otella a Aidu, Giordanova Andreu Chéniera, ve Slovenském národním divadle v Bratislavě Schönbergovo Očekávání a Pucciniho Plášť, nemluvě o řadě dalších zahraničních inscenací, z nichž bych zmínila jen pozoruhodného Bergova Wozzecka v Jugendstiltheater ve Vídni na podzim loňského roku (Neue Oper Wien) .To by si měl zjistit autor předtím, než se pustí do zobecňujících tvrzení o „principielní nezpůsobilosti Antona Nekovara k režijní práci v operním žánru.“ Všechny výše zmíněné Nekovarovy operní inscenace jsem viděla, takže mohu o jeho „režijní způsobilosti“ hovořit na základě vlastní divácké zkušenosti. Nejde mi ale o polemiku s konkrétními tvrzeními o Nekovarově režii Fidelia, z nichž řada svědčí o tom, že autor buď režisérův záměr vůbec nepochopil nebo spíš pochopit nechtěl, protože byl předem přesvědčen o tom, že Nekovar je špatný režisér.

To je v Brně zvykem. Jen jediná hodnotící připomínka na závěr: je zvláštní, když autor recenze tak přísně odsoudil vše, co se týká Nekovarovy režie a výkonu sólistů, je přitom nadšen hudebním nastudováním dirigenta Jana Zbavitele, které – alespoň na premiéře – patřilo nejen podle mého názoru k největším problémům inscenace. Ale o polemiku s Kocurkovou recenzí mi opravdu nejde, spíše o obecnou úroveň psaní recenzí, která je v případě Kocurkova článku hluboko pod profesionální laťkou.