Scéna.cz 

NDT - Večer s León a Lightfootem

Bohatou nadílku ještě před Štědrým dnem rozdalo v přímém předvánočním přenosu z Haagu divákům v kině Aero (a v dalších českých a evropských kinech) osvědčené španělsko-britské umělecké duo Sol León a Paul Lightfoot skrze své tři choreografie SH-Boom, Shoot the Moon a Same Difference.

Nápad k té první svitl Paulu Lightfootovi, když vzpomínal na svou matku a její oblíbenou hudbu ze 40. let, kterou si často na desce přehrávala. Mezi šlágry Very Lynn a Stana Freberga byl také "SH-Boom". Podobně jako na desce je choreografie namíchána z různých výstupů, v nichž jde zejména o to, jak udělat dojem na druhé pohlaví. Protože soubor NDT I je velmi kosmopolitní, obohatil Paul Lightfoot směs o populární tance různých národů - např. o finské tango. Frajeři se předvádějí před ženami jak umí - švihák ukazuje svůj bílý obleček, nahý kulturista, zakrývající si choulostivé partie kastrolem, své vypracované svalstvo. Avšak cíle dosáhl pouze John. Jako "John" v bílém smokingu po obratu jako "Marsha" černém smokingu. Dialog - vyvolávání jmen - se stupňuje až k vášnivému vyvrcholení. Tahle groteska vznikla už v roce 1994, ale občasným oprašováním a vylepšováním dozrála až do současné vtipné a ironické parodie.

U dvou následujících choreografií se už nikdo příliš nenasměje. "Shoot the Moon" na hudbu Philipa Glase označil Paul Lightfoot jako hru spíše než balet jako fyzickou poezii, poezii převedenou do tance o emocích, o vztazích - "o vytváření vztahů a o samotě" zdůrazňuje Sol León. Místem dění jsou tři pokoje s okny a dveřmi, které se otáčejí a v nichž se střetají a rozcházejí aktéři. Jako v realitě, kdy se děje spoustu důležitých věcí, které právě nemáme v zorném poli, odehrává se cosi také za okny a dveřmi. V pokojích vězí dvojice tak jako vězí ve svých touhách a přáních nebo jsou ochromeny neschopností je projevit. Když se osvobodí, unikají do jiného pokoje, do jiného života, do jiného osudu, ale je také pokoj, kde je jen samota. I když většinou nemluví nahlas, všechna gesta, výrazy tváří jsou tak výmluvné, že víme přesně, co říkají, co cítí. Hudba Philipa Glase, elegance černé a bílé barvy, elegance pohybového vyjádření (ať třeba stojí na hlavě nebo na rukou, nezapře se baletní trénink, jak ukazují záběry do zkušebního sálu v době přestávky) podtrhují "divadelnost" skladby, která byla vyhlášena nejlepší taneční produkcí v sezóně 2005 - 2006.

Na závěr došlo téměř na "činohru" - komentovaný balet "Same Difference". Pokřiky, steny, vzdechy a další ozvláštnění Lightfootových tanečních inscenací přecházejí v neustálý slovní proud doprovázející vlastní pohyb. Sváry v osobnost člověka - v pohledu hlubinné psychologie - se promítají do svárů archetypálních postav - stínu, vojáka (snímaného v úvodu ve zvláštních pozicích jako utopence, jako mrtvého), Marie (převlečený muž), básníka. Jsou možná jednou osobou, možná členy jedné rodiny, možná osobními vzpomínkami. Rozvrstvenost symbolizuje i prostorové uspořádání a kouzlení s proudy světel. "Mágům" León a Lightfoodovi se opět podařilo unést publikum do nadreálného světa. Probuzení bylo ovšem velmi prozaické, jedné tanečnici už se nechce hrát, opouští scénu, prodírá se s omluvami řadami křesel v hledišti, v šatně si bere plášť a ještě než definitivně opustí divadlo, popřeje divákům veselé Vánoce.

Originálnější vánoční přání si snad režie přenosu nemohla vymyslet. Počkáme si, jaké překvapení nám nachystá s Crystal Pite na 7. února 2013 při dalším přenosu z Haagu.