Scéna.cz 

Nové filmy s taneční tématikou - ohlédnutí za festivalovou filmotékou

Mezi novými filmy zasvěcenými různým hudebním formám se letos v hojnější míře objevily snímky s taneční tématikou – ať už jde o záznamy divadelních představení, medailóny významných osobností, dokumenty nebo choreografie vytvořené přímo pro film.

Vedle klasických baletních děl jako je ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA (Spící krasavice) z Velkého divadla v Moskvě v choreografii Jurije Grigoroviče (francouzský záznam), LOUSKÁČEK z Mariinského divadla v Sankt Petěrburgu v choreografii Vasilije Vainonena, ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ v podání londýnského Královského baletu v choreografii Christophera Wheeldona nebo GALA KONCERT k 90. výročí Finského národního baletu z Helsinské opery, inscenace ZÜRICHER BALLET MAGNIFICAT - choreografie Hanse Spoerliho na hudbu J.S. Bacha se vyjímal záznam tanečně vokálního projektu provokativního belgického choreografa Alaina Platela C(H)oeurs (přesmyčka značí dvojsmyslnost – v českém překladu Srdce nebo Sbory) z Teatro Real v Madridu, považovaný za událost sezóny.

Ǔstředním Platelovým tématem je stále vztah jedince a společnosti. Tak i zde zkoumá pomocí tanečníků a za doprovodu sborů z Verdiho a Wagnera emoce, které vznikají při davovém představení, reflektuje dynamiku kolektivních hnutí. Stylově se drží svého svérázného vyjadřování, inspirován butó, etnickými proudy, využívá herectví, pantomimu, šokuje dnes už nešokující nahotou, "zvrácenými" scénami, kdy postavy drží v ústech své spodní prádlo, které se poté za neuvěřitelného úsilí snaží navléknout, v detailním záběru kamery se odhaluje řitní otvor podivné postavy - muže ženy.

Je to představení značně kontroverzní, zvláštní forma pohybu a Wagnerovy a Verdiho zpěvy působí nepochybně velké pnutí, ale jeho intenzita se nemůže zvětšovat do nekonečna. Během téměř dvou hodin trvání inscenace také snad ani nelze stihnout promýšlet četná nabízená poselství, odkazy, symboliku.

Jinou stránku modernity představuje snímek ARTE FRANCE v režii Marie- Hélene Rebois Odkaz Merce Cunninghama (1919- 2009), choreografa, který způsobil revoluci v tanci, mimo jiné v přístupu k prostoru a času. V roce 1953 založil soubor Merce Cunningham Dance Company, do jehož činnosti zapojoval progresivní umělce různých žánrů. Produkce jeho company se tak vyznačovaly nejen taneční originalitou ale i vizuální a hudební - např. Suite for five (1956) s hudbou Johna Cage, na incenaci Antic Meet (1958) se po výtvarné stránce podílel Robert Rauschenberg a hudebně opět John Cage, partner nejen umělecký, Rainforest (1968) vznikl za spolupráce s Andy Warholem, elektrofonickou hudbu složil David Tudor. Cunningham byl vždy hledačem možností těla i možností technologií, v roce 1993 vytvořil např. choreografii Computer pomocí počítače, aniž by povstal od stolu. Cunningam neopustil taneční sál do posledních chvil a i ty v posledním týdnu svého života už doma studoval své vlastní tělo spějící k smrti, s níž byl zcela smířen.

Po jeho smrti podnikl soubor Merce Cunningham Dance Company ještě turné po celém světě, a pak byl podle Cunninghamova přání rozpuštěn. Vznikla nadace, jejíž úsilím je nalézt způsob, jak jeho odkaz co nejlépe uchovat a předávat dál. Díky geniálnímu archiváři Davidu Vaughamovi se podařilo ke každé choreografii nashromáždit maximum informací a zařadit je do tzv. Dance Capsels - "tanečních kapslí, složek", obsahujících v digitální i reálné podobě přepis choreografie, videozáznamy, fotky, kostýmy, scénografii, zvuk, prostě vše, čeho je třeba k co nejméně zkreslené interpretaci. Ǔčinnost této metody prokáže budoucnost.

Avantgardou může ale být i klasika a to v podání Mathewa Bournea (1960), jak ukazuje filmový medailon z jeho díla Svět Mathewa Bournea v režii Ross Macgibbon. Přináší ukázky z Spitfire (1988) , "reklamy na spodní prádlo", klasická arie v podání čtyř tanečníků v podvlékačkách v plně prožívaném unylém romantickém rozpoložení, Town and Country (1991), The Infernal Galop (1992) Edward Scissorhands (2005) nebo pověstné adaptace Labutího jezera (1998), kde princ se zamiluje do maskulinního labuťáka, s pas de quatre k popukání, zatančeném labuťáky v péřových nohavicích, Carmen předělánou na Car Man - muže v garáži (hrdiny jsou muži a jejich dámy v kovbojském salóně na Divokém Západě) nebo fascinující Obraz Doriana Graye rozehraný ve fotografickém ateliéru jako milostný vztah mezi "černým" fotografem a jeho "bílým" modelem.

Pro objektiv filmové kamery byla upraveny dvě choreografie Alonzo Kinga a jeho souboru Lines Ballet z roku 2009 a ukázky z nové inscenace Śeherezády. Ve skladbě Triangle of the Squinches zkoumají tanečníci v prostoru kinetických objektů Christophera Haase za hudebního doprovodu Mickey Harta vnitřní a vnější prostor lidského těla, vztah metafyziky a přírodních zákonů a možnost dotknout se v materiální formě nekonečnosti. Choreografie Dust and Light se částečně obrací do minulosti, je tanečním vyjádření protikladů barokní hudby Corelliho (1653 - 1713) a moderní hudby Francise Poulence (1899 - 1963). Starými orientálními příběhy je inspirována Šeherezáda, adaptovaná v roce 2011 na objednávku Monackého hudebního fóra ke stému výročí Ruského baletu Monte Carlo. Partituru, která nově interpretuje hudbu Rimského Korsakova zapojením perských ale i západních hudebních nástrojů, vytvořil pro tento balet známý mistr hry na tablu Zakir Hossain.

Vedle velkých a náročných choreografií je rozsahem poněkud skromnější půvabný snímek Ajö (Sbohem) v režii a choreografii Matse Eka se sólem Sylvie Guillem, bývalé hvězdy Pařížské opery, dnes známé performérky a choreografky, která se zamýšlí nad svým věkem a klade si otázku, zda není třeba trochu zpomalit.