Scéna.cz 

Kouzelná Flétna zahájila sezónu v SOP

Státní opera Praha zahájila sezónu 2002/2003 novou inscenací Mozartovy Kouzelné flétny v režii hostujícího německého režiséra Michaela Schlüter – Padberga. Tato produkce se tak stává určitým protipólem stále velmi úspěšné inscenace Kouzelné flétny režiséra Davida Radoka, která je již desátou sezónu uváděna na scéně Stavovského divadla ve velmi zdařilém českém překladu Vojtěcha Spurného. Nová produkce na scéně SOP byla naopak nastudována v německém originále, navíc v kompletním zachování původního rozsahu mluvené prózy.
Režisér Michael Schlüter-Padberg přichází s poněkud zvláštní koncepcí, jež spíše podtrhuje částečnou nesrozumitelnost komplikované symboliky díla. Vzhledem k nepříliš jasnému vykreslení psychologie jednotlivých postav, a téměř totální absenci jakékoliv výraznější režijní invence v klíčových scénách opery, se z inscenace stává místy těžkopádný kostýmovaný koncert, kterým lze dnešního diváka jen stěží oslovit.

Asi nejvýrazněji se režisér prosadil až v samotném závěru představení, kdy nechal ze zadního prostoru jeviště vystoupit (poprvé během celého večera!) celý pěvecký sbor. Do černých fraků oděné sboristky nechal odhodit jejich sytě červené sametové pláště, aby tak ve středním prostoru jeviště vytvořil jakousi krvavou cestu, po níž přichází sám velký Sarastro a vrhá se mrtev k nohám Paminy a Tamina, zatímco za zadním prospektem stoupá k výšinám Královna noci (ačkoliv se před chvílí propadla s celou svojí říší). Je pravda, že v dnešním světě převládají spíše ty temné zlé síly. Proč bychom ale nemohli zachovat iluzi konečného vítězství dobra alespoň na jevišti? Nebo jsou již veškeré naděje marné?
Nové nastudování slibovalo alespoň nevšední zážitek z výtvarné vize ak.arch. Daniela Dvořáka, jenž se při přípravách na tomto projektu inspiroval legendárními návrhy dekorací Karl Friedricha Schinkela z roku 1818. Spojení historických scénických prvků s principy moderního jevištního výtvarnictví se ukázalo jako velmi zajímavé, některé scény ale vzhledem k použití celého původního Schinkelova návrhu působily poněkud uměle. Určitým způsobem diskutabilní je také znázornění rekvizity samotné flétny, která připomíná spíše světélkující atletický oštěp, než kouzelný hudební nástroj.

Pěveckému obsazení vévodila půvabná německá sopranistka Katharine Müller, v níž Státní opera Praha našla opravdu ideální představitelku princezny Paminy. Umělkyně disponuje nádherně zabarveným dramatickým (!) hlasem a je také schopna přirozeného hereckého projevu. Vynikající česká pěvkyně Dagmar Vaňkátová opět prokázala v náročném partu Královny noci potřebnou hlasovou lehkost, herecky však překvapivě zůstala snad až příliš chladnou. Tři dámy (Alena Medková, Pavla Vykopalová a Petra Lintymerová Špačková) zanechaly přes veškerou snahu spíše rozpačitý dojem. Americký basista Greg Ryerson dokázal navzdory režijně spíše civilnímu pojetí role s grácií zahrát i zapívat postavu Sarastra. Tomáš Černý má pro prince Tamina odpovídající zjev a nádhernou barvu hlasu, mohl by se jen ještě hlouběji ponořit do důkladného hereckého ztvárnění postavy. Upovídaného ptáčníka Papagena s úspěchem vytvořil mladý talentovaný basbarytonista Václav Sibera, jenž drobné vokální nedostatky mnohonásobně nahradil strhujícím hereckým výkonem, za který si právem zasloužil obdiv a uznání obecenstva. Skvělou partnerkou mu byla Jana Markvartová v úloze Papageny. Postavy tří chlapců – géniů, kteří se stávají Taminovými a Papagenovými průvodci Sarastrovou říší, vytvořili členové dětského pěveckého sboru Pueri gaudentes, kteří přijížděli na scénu zavěšeni na provazech asi dva metry (!) nad zemí. Bylo obdivuhodné, že vůbec dokázali v tak náročné pozici ještě zpívat. V dalších rolích podali sympatické výkony Roman Vocel (Mluvčí, druhý kněz a druhý ozbrojenec), Jan Markvart (první kněz a první ozbrojenec) a Jan Ondráček (Monostatos).

Hudební nastudování Rudolfa Krečmera plně odpovídá současné standardní úrovni repertoárových titulů SOP. Pěvecký sbor se potýkal s řadou problémů týkajících se především důkladného souzvuku jednotlivých hlasových sekcí.

Nad inscenací se vznáší řada otazníků ohledně již zmiňované problematické režie, ne vždy funkční scény a také poněkud nesourodých kostýmů. V žádném případě bych ale vedení SOP ani samotné tvůrce inscenace neodsuzoval. Vždyť najít originální inscenační klíč k tomuto velmi komplikovanému dílu, které patří již od dob svého vzniku k nejčastěji uváděným titulům hudebně-dramatického repertoáru a bylo již na všechny možné způsoby inscenováno snad na všech světových operních scénách, je dnes již prakticky nemožné. Tato inscenace sice není strhující, nedochází zde ale také k žádnému výraznému interpretačnímu poklesu, který by mohl naději na úspěch této produkce u běžného obecenstva SOP zásadním způsobem ohrozit.