zvláštní poděkování
Quantcom.cz

„Moje profese klavíristy mě zcela naplňuje,“

Karel Košárek (Foto D. Port)

  

Karel Košárek maturoval na konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži a ve svých studiích pak ještě pokračoval pod vedením prof. Valentiny Kameníkové na konzervatoři v Praze a u prof. Františka Raucha a odb. asistentky Kvitoslavy Bilynské na Akademii múzických umění. Po třetím ročníku však získal na základě úspěšně vykonaného mezinárodního konkurzu stipendium Jižní metodistické univerzity v Dallasu, kam se vydal společně s Pavlem a Petrem Šporclovými, violoncellistkou Štěpánkou Kutmanovou a klavíristkou Jitkou Drobílkovou. Původně dvouleté stipendium si po jeho absolvování pak Karel Košárek prodloužil ještě o další dva roky, a to zdárně složenými zkouškami na řádné magisterské studium, které ukončil v roce 1995 diplomem Artist Certificate a titulem Master in Music. Vedle toho se za dosažené vynikající výsledky v hlavním oboru stal v roce 1992 také držitelem tzv. Von Mickwitzovy ceny a o rok později i ceny J. K. Wilsona, kterou nejlepším studentům amerických univerzit uděluje v rámci celkového hodnocení studijních úspěchů Meadows Fondation. Jistě velmi úspěšný start začínající kariéry a nenahraditelná zkušenost, zároveň však také tvrdá zkouška…
Prázdniny to skutečně nebyly, ale jak říkáte, skvělá zkušenost, která mi dala pro můj další umělecký růst neocenitelné podněty. Jižní metodistická univerzita, kterou roku 1911 založila metodistická církev, má v současnosti pět fakult a jak je v Americe běžným zvykem (na rozdíl od historických univerzit evropských), je uspořádána formou jednotlivých campusů, takových malých univerzitních městeček, opírajících se o široké technické a kulturní zázemí. Máte tak vše na dosah ruky a nemusíte ztrácet čas běháním přes celé město. Program stipendií, který zde v 90. roce založila zdejší hudební fakulta, byl navíc pro všechny zúčastněné velmi inspirativní a atraktivní. Jeho základní osu tvořil výběr 20 až 25 studentů z celého světa, kteří měli předpoklady pro samostatnou koncertní kariéru. A stipendium, které jim kompletně univerzita hradila, sebou přinášelo snad všechny podmínky k dalšímu uměleckému růstu každého z nich: vedle vynikajícího pedagogického zázemí tvořily jeho nezbytnou součást častá koncertní vystoupení, hojná účast na různých kurzech a soutěžích a v neposlední řadě – zejména pro ty z nás, kteří přijeli z bývalého východního bloku – i konečně možnost cestování. Na druhou stranu si od zahraničních studentů univerzita slibovala novou osvěžující atmosféru i lepší přehled o současné interpretační úrovni ve světě.

  • Mohl byste studium na této univerzitě nějak blíže specifikovat? Čím se liší např. od studia na naší AMU?
    Akademie u nás vychovávají – podobně jako zdejší speciální školy typu Curtis institutu ve Filadelfii atd. – především koncertní umělce, kdežto u běžných studijních programů univerzity tohoto typu je při studiu kladen velký důraz i na všeobecné hudební znalosti a přehled. K naší historii, tradici a kultuře chovají Američané velký obdiv a respekt, takže v podstatě všechno je o evropské hudbě, kultuře a dějinách. Musím říct, že přednášky zde šly do neuvěřitelné hloubky a podrobností. Ke každé problematice, tématu či látce, však také máte k dispozici obrovské množství literatury, knihovny jsou otevřeny 24 hodin denně a jestliže se snad náhodou stane, že zrovna něco nenajdete, tak do tří dnů vám objednaný titul stoprocentně seženou. Všechny univerzitní knihovny jsou totiž dokonale vzájemně propojeny.
  • Kdo Vás z profesorů či osobností, s nimiž jste se tu setkal, oslovil asi nejvíce?
    Já jsem měl štěstí na všechny profesory, ke kterým jsem se dostal, a to ať už to byl Španěl Joaquín Achucarro, Rus Slava Gabrielov či Američan Dr. Harris Crohn, jehož doktorská práce na konci 50. let na téma Janáčkových oper a přehled o české hudbě byly naprosto neuvěřitelné. A protože se jednalo o tři zcela různé osobnosti, prošel jsem tedy vlastně třemi školami. Ono už jenom sledovat např. takového Achucarra, jak cvičí, jak pracuje na stylu své interpretace nebo jak si rozvrhuje systém práce při náročných turné, mi dalo strašně moc. Samozřejmě zážitkem byly i mistrovské kurzy, které zde běžně dávají umělci, pozvaní Dallaskou filharmonií k sólovým vystoupením. Tak jsem mohl při práci vidět např. Pinchase Zukermana, Philipa Entremonta, Abbey Simona nebo J. P. Rampala, ale také Ivana Moravce, Jiřího Bělohlávka či Libora Peška s nimiž, ačkoliv jsem je samozřejmě znal, jsem měl možnost poprvé mluvit teprve v Dallasu. A právě při těchto kurzech jsem pochopil, co to vlastně znamená být vynikajícím pedagogem. Zdá se to velmi jednoduché: schopnost dvěma konkrétními větami vystihnout na v podstatě hotovém provedení skladby pár detailů, které její interpretaci posunou ještě někam výš.
  • Vy se do budoucnosti výraznějšího pedagogického působení nezříkáte (nakonec jak tvrdíte, učení přináší nutnost konkretizovat to, co chcete vyjádřit a tím i kontrolu sebe sama), v současnosti však předáváte zkušenosti pouze dvěma žačkám na kroměřížské konzervatoři. Jste totiž na volné noze, patříte pod agenturu C. E. M. A. Davida Dittricha a Vaší náplní je především hrát a hrát…
    To je pravda. Všechno, co teď dělám, od recitálových vystoupení, přes koncerty s or-chestrem, nahrávání, komořinu či letmých návštěv do jazzové oblasti mě obrovsky baví a naplňuje. Není to jednoduché a bez pomoci a pod-pory kvalitní agentury je to stále těžší a těžší. Obrovskou roli dnes hraje mediální známost a reklama. A přitom neuplynulo tolik času od doby, kdy se mezi světovou elitu dostali i ti, kteří tento propagační cirkus absolutně ignorovali, jako např. Arturo Bene-detti Michelangeli či z okruhu špičkových českých interpretů prof. Ivan Moravec, a sta-čilo výhradně jen jejich umění.
  • A kde Vás tedy v po-sled-ních měsících mohli nebo budou moci posluchači slyšet?
    V rámci abonentní řady brněnské filharmonie připravuji na jaro koncert, který má zatím pracovní název Jazzové inspirace a jehož program je sestaven z hudby, kde se oba směry, vážná hudba a jazz, vzájemně prolínají. Mimo jiné zde zazní díla George Gershwina a francouzského jazzmana Clauda Bollinga. Suita pro příčnou flétnu a jazzové klavírní trio, kterou jsme např. do programu koncertu z jeho již celé řady děl tohoto typu zařadili, vznikla z podnětu Jeana Pierra Rampala. Je velice populární a partu sólové flétny se ujme Petr Pomkla. Dále budu hrát na dvou koncertech v Berlíně s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers původní verzi Rapsodie v modrém pro klavír a jaz-zový band, v příští sezóně bych měl vystoupit v cyklu orchestru FOK Světová klavírní tvorba. Mezitím se připravuji na řadu recitálů u nás (v rámci Kruhů přátel hudby apod.) a v květnu na koncerty v Itálii.
  • 4.3.2002 Hana Jarolímková | rubrika - Rozhovory