zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Decentní Oněgin

Jitka Burgetová –Taťána v ústeckém Oněginovi (Foto archív divadla)

  

Ústecká inscenace Čajkovského Eugena Oněgina (premiéra 25. 1.) je v jevištních prostředcích i ve výkladu velmi tradiční – scéna a kostýmy (laděné do barev černé, hnědé a bílé) i jevištní akce jsou střízlivé, jednoduché, nenápadné. Několik úzkých, křivě rostlých stromků a lavička před domkem Larinových (na-značeným v pozadí umístěným podloubím se vchodem). Atmosféra lesa vyvolaná takovými stromky, jejich stíny a zvrás-něnými pruhy bílé „sněhové“ látky. Plesový sál – prázdné jeviště šikmo rozdělené vysokými bílými sloupy. Závěrečná scéna se odehraje v symbolickém, velmi sugestivním prostoru: zůstávají sloupy, jakoby prorostlé stromovím.
Interpreti pod vedením režiséra Martina Otavy vytvořili postavy nezjednodušené na základní charakteristiku: Taťána tu není beznadějně zasněná bytost a Olga v kontrastu k tomu okázale rozpustile pobíhající, potrhlé děvče. Olga Jany Sýkorové je neméně citlivá, prostě jen méně stydlivá dívka, přirozeně se vrhající do náruče svého milého. Vážnější Taťánu zpívá Jitka Burgetová bez slyšitelné námahy, introvertně, s vnitřní opravdovostí. V závěru velitelským, pevným hlasem odmítá Oněgina, svou lásku k němu přizná bez sentimentu, jen trochu tišeji. Obě mladé, ale přitom jevištně i pěvecky jisté interpretky navíc zpívají velmi autentickou ruštinou. Michal Klamo (Lenskij) ukázal v první scéně svůj hlas v plné síle a kráse, dále ho ve výškách pěvecká jistota trochu opustila – navíc je jeho zpívání dle mého názoru spíše vnějškově efektní, nežli vnitřně prožité. Oproti tomu třeba Alexandr Proklov árii knížete Gremina o mládí, které mu vrací láska, zazpíval prostě, klidně, a tím působivě – celá scéna je o to intenzivnější, že Taťána a Oněgin při Greminově árii stojí tak dva metry od sebe a upřeně si hledí do očí. Niko-lai Nekrassov nemá sice zjev neodolatelného elegána, ale dokáže zahrát jeho vybrané, ale i povýšené a odměřené chování. A co je důležité: v závěrečné scéně zajíkavě, dychtivě hraje a zpívá Oněgina vskutku zasaženého, rozníceného citem. Závěrečná scéna, ve které se snese i Oněginovo teatrálnější gesto, je díky scénografii, Nekrassovovi a Burgetové vskutku strhující.

V Ústí mají obdivuhodné obsazení – k tomu i role menší či úplně malé byly zazpívány neméně dobře. Ve špatné formě se ale bohužel tentokráte více než jindy ukázal orchestr. Problém navíc vidím už v celém hudebním pojetí Norberta Baxy, který účinek Čajkovského romanticky se vzdouvající hudby oslabuje: pomalými tempy (obzvlášť pomalými ve všech mezihrách, dohrách) a přetahovanými pauzami, které snad měly zvyšovat napětí, ale naopak způsobují drhnutí. Velmi slabým článkem byl také sbor, především počínaje čtvrtou scénou nepřesný, roztříštěný v hlasy navíc nestejně nastupující. Nutno ale dodat, že jeho první výstup (oslava dožínek) má šmrnc, je živelným výbuchem radostného, slavnostního zpěvu tance – dík patří choreografovi, že nesecvičoval tanečky, ale přirozenou jevištní akci (včetně toho, že si rozjaření vesničané odnesou z cesty lavičku i s Filipěvnou na ní sedící).

4.3.2002 Lenka Šaldová | rubrika - Recenze

Časopis 13 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bílá voda (MdB)

Časopis 13 - sekce

HUDBA

Hudební tipy 12. týden

Richard Müller: čierna labuť, biela vrana

Hej mistře basů
Velkolepý koncert v pražské Lucerně k poctě legendárního kapelníka, skladatele, zpěváka a p celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Do kin přichází dokument Volání Antarktidy

Volání Antarktidy - Bohemia Motion Pictures

Kontinent na samém konci světa. To je Antarktida. Nejchladnější a zároveň nejsušší místo na zemi na první pohl celý článek

další články...