Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Barytonista Hvorostovsky miluje Verdiho

autor: archiv

Tváří letošního Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov je charismatický ruský barytonista Dmitri Hvorostovsky, hvězda operního nebe, kterou většina fanoušků zná z přenosů z newyorské Metropolitní opery. I když Čechy navštívil již několikrát, v Českém Krumlově si zazpíval poprvé. Ještě před zahájením festivalu se představil pražským novinářům a povídal si s nimi nejen o hudbě...

V Praze jste byl už několikrát – co se vám při vzpomínce na ni vybaví?
Vztahy mezi Čechami a Ruskem mají dlouhou historii s mnoha výkyvy, takže jsem mnohé věděl ještě dříve, než jsem poprvé přijel do Prahy. Na rozdíl od politiky byly kulturní vztahy vždycky dobré, a tak jsem se tady setkal pokaždé s velmi dobrým přijetím u poučeného publika. Při první návštěvě jsem zpíval Oněgin a měl jsem taky recitál, takže tenkrát jsme si to maximálně užil. Kromě toho jsem absolvoval celodenní prohlídku a tak můžu říci, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Takže dnes, když jsem přijel do Prahy se svými dětmi, řekl jsem jim: Koukejte, tohle je jedno z nejkrásnějších měst na světě a pokoušel jsem se, aby tomu věnovali alespoň pár minut pozornost. No, udrželi pozornost celé dvě minuty (smích). Pro mě samotného je tedy každý příjezd do Čech návratem k dobrým přátelům, dobrému publiku, a je pro mě velkým privilegiem a čest, že tu můžu vystoupit. V Českém Krumlově jsem dosud nevystupoval, ale slyšel jsem, že je tam velmi hezky, a tak doufám, že se náš koncert pod širým nebem vydaří.

Vzpomenete si, jaká byla vaše motivace k tomu stát se zpěvákem? A která byla první opera, kterou jste viděl?
Vyrostl jsem v rodině, kde oba rodiče zpívali klasickou muziku otec byl zpěvák a hrál na piano. Takže jsem měl od malička velké hudební zázemí. A první opera? Byla to Pucciniho Bohéma, kterou přivezla do Krasnojarsku zájezdová společnost. Bylo mi tehdy asi sedm let.

Máte nějakou vysněnou roli?
Právě teď studuju Jaga v Otellovi, kterého budu zpívat ve vídeňské Státní opeře. A když studuju Jaga, sním o tom, že zpívám Otella (smích). Ale to se mi asi nesplní.

V roce 2006 jste společně s dalšími ruskými umělci měl možnost zpívat před nejvyšší politickou reprezentací – před Summitem G9 v Petrohradě. Jaké na to máte vzpomínky?
To byla opravdu velkolepá záležitost. A mám na to velmi rozporuplné vzpomínky. Zúčastnilo se několik stovek nejlepších ruských umělců. Na celý den nás tehdy zavřeli v jedné budově. Ráno jsme měli generálku s Petrohradskou filharmonií, a byla tam spousta lidí, kteří „kontrolovali kvalitu.“ Pak jsme museli čekat do osmi večer, kdy koncert vypukne. V šest hodin nás nahnali do budovy, museli jsme zavřít všechna okna, dveře a navíc zatemnit, a bylo nám řečeno, že nesmíme k oknu, aby nás náhodou nezasáhli ostřelovači. Jurij Bašmet tehdy otevřel okno a začal se z něj nahýbat, tak jsem ho chytil za ramena a strhnul dolů, aby s emu něco nestalo. Takže si dovedete představit, jak jsme si to užívali. Při koncertě jsme stanuli před těmi škrobenými politiky, prezidenty a ministerskými předsedy, a neměli jsme z toho moc dobrý pocit. Ale prolomil to George Bush, který se při mé árii Figara začal velmi upřímně smát. Takže se mi hned zlepšila nálada.

Zpíváte hodně italský repertoár, a zdá se, že právě k Giuseppe Verdimu máte velmi vřelý vztah. Co vás na něm přitahuje?
Myslím, že je to takový génius ve světě opery, mezi skladateli jako Mozart, Wagner nebo Čajkovskij. Mě velmi ovlivnil už na počátku mého zájmu o zpěv. Vždycky jsem ho chtěl zpívat, především barytonové role. Opery Verdiho mě ovlivnily na celý život. Rigoletto, Otello, Faust, La Traviata a mohl bych je vyjmenovat všechny. Ale zcela zásadně mě ovlivnil Rigoletto. Dostal jsem od svého spolužáka nahrávku s Ettore Bastianinim, italský baryton, který dle mého patří k nejkrásnějších hlasům světa. První dojem byl ten, že jsem si řekl – chci zpívat jak on. Bylo mi 19 let, a málem jsem si v prvním roce na konzervatoři zničil hlas tím, že jsem se pokoušel zpívat jako on. Moje profesorka zpěvu zjistila, že zkouším zpívat ty barytonové úryvky – a řekla mi: Tohle nedělej, nikdy z tebe nebude baryton. Mrzelo mě to, ale poslechl jsem, a trvalo mi patnáct let, než jsem se ke svému snu znovu vrátil. Mezitím jsem mnohého dosáhl, zazpíval množství různých rolí, nahrál spoustu nahrávek, ale vlastně jsem nebyl šťastný. Pořád jsem měl někde v podvědomí ten sen, že jednou si zazpívám Rigoletta. Když k tomu konečně došlo, nebylo to jednoduché. Ta první produkce byla pro mě hodně těžká, ale cítil jsem uspokojení. A pokaždé, když znovu zpívám Rigoletta, jde mi to lépe a mám dobrý pocit.

Většina ruských zpěváků miluje italské opery. Čím to podle vás je?
Prostě se nám to líbí... Možná, že je to dáno i historicky. Michail Glinka, který je považován za zakladatele ruské klasické hudby, šel studovat do Itálie už na začátku 19.století. Byl první, kdo vytvořil ruskou pěveckou školu na základě školy italské. I na přelomu 19. a 20.století jezdili mladí ruští pěvci studovat zpěv do Itálie. A mezi italskými a ruskými zpěváky byly vždycky velice pevné vztahy. Připomenu ještě to, že Verdi napsal svou operu Síla osudu specielně pro Mariinské divadlo v Petrohradě. (pozn. premiéra byla v roce 1862).

Které projekty, na nichž jste pracoval, považujete za ideální? Po stránce pěvecké i režijní?
V podstatě všechny projekty, které jsem dělal v Metropolitní opeře – Evžen Oněgin, Piková dáma, Trubadúr, Vojna a mír, Simon Boccanegra. Musím říci, že MET mi dala možnost naplnit mou kariéru po všech stránkách, nejen pokud jde o operu, ale o možnost splnit si své sny.

S kterými kolegyněmi – pěvkyněmi se vám nejlépe spolupracovalo?
Je jich spousta - Anna Netrebko, Renée Flemingová, Angela Gheorghiu, a je jich mnohem víc. Jsou to skvělé pěvkyně, ale zároveň i skvělé kolegyně. Samozřejmě je jich mnohem více, ale setkání na takové úrovni se moc často nekonají, stává se to párkrát za století.

Připravujete nějaké nové nahrávky?
Už druhé léto pracuju velmi tvrdě usilovně na několika nahrávkách souběžně. Včera jsem dokončil první polovinu nahrávání CD, které obsahuje Michelangelovy sonety na Šostakovičovu hudbu a a Petrarkovy sonety s hudbou Franze Liszta. Druhou nahrávku jsem dokončil před měsícem, je to sólová i sborová liturgická a lidová hudba s komorním sborem.

23.7.2012 07:07:00 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!