Scéna.cz 

Rozhovor s dirigentem Martinem Turnovským

Na podzim 2001 byla v americkém Seattlu uvedena Dvořákova Rusalka. Využili jsme příležitosti, že dirigent této inscenace, pan Martin Turnovský, trávil vánoční svátky v Praze a požádali jsme ho o rozhovor.
Operní historie v Seattlu je velmi krátká: první operní budova byla vystavena v roce 1962 během Světové výstavy a o tři roky později bylo založeno Sdružení opery v Seattlu, jehož úkolem je shánět finanční prostředky. Po prvním období, kdy se opera snažila vytvořit okruh stálých abonentů zejména uváděním slavných operních evergreenů a zvaním velkých hvězd, zahájil v 70. letech nový trend kompletní Wagnerův Ring (od té doby pravidelně na repertoáru). V tomto směru pokračuje i současný ředitel opery, Speight Jenkins (od roku 1985), který se nebojí uvádět i tituly v Americe málo známé. Ač se nám to může zdát málo uvěřitelné, patří k nim i Dvořákova Rusalka.
„Neumím si to vysvětlit“, říká Martin Turnovský. „Rusalka je operní poklad. Její hudba je tak nádherná, emotivní a vřelá, ale zároveň i tak dramatická, že nedůvěra zahraničních intendantů k této opeře může těžko souviset s její hudbou. Opravdu neznám důvod. Ale mohu uvést z vlastní praxe jeden příklad: když jsem byl v 70. letech šéfem opery v Oslo, chtěl jsem Rusalku zařadit na repertoár. Neprosadil jsem ji, protože tehdejší ředitel dílo považoval za nudné…“

V Seattlu Rusalku uvedli poprvé před jedenácti lety s Renée Fleming v titulní roli a Benem Hepnerem jako Princem. Režisérem i scénografem byl světově proslulý Günther Schneider-Siemssen. Jednalo se o převzatou výpravu z Vídeňské státní opery k inscenaci, kterou dirigoval Václav Neumann a hlavní role zpívali Gabriela Beňačková, Peter Dvorský, Eva Randová a Jevgenij Něstěrenko. „V Seattlu jsem byl svědkem stejné reakce publika, jakou jsem osobně zažil ve Vídni: jakmile se po předehře otevřela opona, propukl mohutný potlesk. A to se opakovalo při každé repríze. Proč? Prof. Günther Schneider-Siemssen vykouzlil na jevišti dokonalou iluzi pohádky. Zámek i les byly znázorňovány filmovou projekcí, „živé“ byly jen Rusalčina vrba v prvním jednání, ochoz před zámkem v druhém jednání a jezírko, vytvořené z fólie, působivě nasvícené, takže diváci měli dojem skutečné hry vln. Úžasná byla nejen práce se světlem, ale i s barvami, jimiž byla sugestivně navozena letní noc v druhém jednání a podzimní čas pro závěrečný akt.“

Zkouškové podmínky byly více než tvrdé: „Zažil jsem to již při studiu Jenůfy v Cincinnati před třemi lety. Na zkoušky je nesmírně málo času a předpokládá se naprostá připravenost od všech, orchestru, sboru i pěvců. Pochopitelně velkou překážkou byla čeština a někteří sólisté měli zpočátku katastrofální výslovnost, ale vydatně mi pomáhala má paní a nakonec to všichni zvládli. Výjimečný byl představitel Vodníka, britský basista Peter Rose, který byl už na první zkoušce naprosto perfektní.“

Zkoušky začaly 29. září a už 20. října byla premiéra. První zkoušková fáze byla obdobná jako u nás: režijní a hudební zkoušky s pěvci u klavíru. Probíhaly paralelně a trvaly až devět hodin denně, od 10 hodin dopoledne do 9 hodin večer: „Po hudebních zkouškách jsem pravidelně chodil na režijní – myslím si, že je velmi důležité, aby dirigent s režisérem úzce spolupracoval.“ Druhá fáze – zkoušky s orchestrem – je v USA speciální: „Měl jsem na celou Rusalku dvě dvouapůlhodinové zkoušky s orchestrem. Takže jsem musel přesně vědět, co je nutné opravit hned a co eventuálně dojde samo. Musím říct, že americké orchestry jsou skvělé, vysoce profesionální. Abych neztrácel čas, musel jsem říkat své připomínky do hry, aniž bych zkoušku přerušoval. Všechny připomínky si jeden z hráčů u pultu zapisoval a věřte, nebo ne, při další zkoušce bylo všechno v naprostém pořádku. Za ty dvě zkoušky je nutné projít celou operu v hrubých rysech, možnost detailní práce není v amerických podmínkách možná. Sedací zkoušky s orchestrem a s pěvci na jevišti také probíhají jinak než u nás, kdy se pěvci soustřeďují jen na hudební stránku. V USA při nich i ,hrají‘ – sice náznakově, ale již se pohybují po jevišti. I tato zkouška trvala jen dvě a půl hodiny. A odbory jsou v USA nekompromisní – přítomen je „hlídač“ se stopkami a jakmile čas vyprší, musíte skončit, i kdyby to bylo v polovině taktu.“

To má ovšem důvod ekonomický: opera nemá svůj vlastní orchestr a najímá si na představení Symfonický orchestr Seattle, který pochopitelně musí platit. Proto jakékoliv sebemenší prodloužení zkoušky je vyloučené. Americká divadla jsou soukromá a odkázaná (kromě příjmů ze vstupného) na sponzory. Divadla musejí šetřit, i když některé sponzorské dary jdou do miliónů dolarů.
Pak následují generální zkoušky s klavírem a nakonec dvě generálky s orchestrem: „Tam už není možné zkoušku vůbec zastavit, respektive inspicient vám na konci každého aktu řekne, že máte ještě 4 minuty do konce, během kterých musíte stihnout říct orchestru i pěvcům veškeré poslední připomínky. Je to dost stresující práce, ale profesionalita orchestru je obrovská, hráči jsou naprosto koncentrovaní a podoba díla velmi rychle uzrává. Nicméně ke zdárnému výsledku přispělo značně i to, že si orchestr Dvořákovu Rusalku zamiloval.“

Symfonický orchestr Seattle, s nímž pan Turnovský už dvakrát spolupracoval, se při operních inscenacích „rozdvojí“: pokračuje i v koncertní činnosti, i když hraje „komornější“ skladby, Haydna, Mozarta. Operní praxe je založena na principu stagiony: za sezonu jsou na programu čtyři až pět operních produkcí, na hlavní role jsou zváni umělci z celého světa, i když převažují Američané a Ka-na-ďa-ni. Po Rusalce bude následovat Madama Butterfly, Salome a Maš-kar-ní ples.
Ale zpět k Rusalce. Zajímala mě koncepce režiséra Bernarda Uzana: „Pan Uzan je Francouz, ale dnes žije v USA. Rusalku režíroval poprvé a skvěle – jako snovou pohádku. V jeho pojetí nešlo nic proti duchu hudby. A to je pro mě jako dirigenta podstatné. Nedávno jsem viděl na satelitní televizi reprízu Káti Kabanové ze Salcburku v Marthalerově režii. Považuji ji za naprosto zcestnou. Diváci, kteří tuto operu poznali v Salcburku poprvé, slyšeli sice nádherně zahranou hudbu v provedení České filharmonie, ale „skutečného“ Janáčka poznat nemohli, protože opera byla naprosto deformovaná. Někteří režiséři si jdou nemilosrdně za svou ideou a neberou ohled na hudbu. S takovými režiséry bych nemohl pracovat. Ostatně, pokud se pamatuji, tak i Riccardo Muti odmítl v Salcburku po shlédnutí režijní zkoušky dirigovat jednu Mozartovu operu a totéž udělal i sir John Eliot Gardiner. O tom, že v dnešním operním světě mají naprostou nadvládu režiséři, svědčí to, že se divadlo raději rozloučí i s renomovaným dirigentem, než by vyměnilo režiséra.“

Opera v Seattlu má velkou výhodu ve svém generálním řediteli: „Pan Speight Jenkins je velký operní znalec. Účastnil se denně každé zkoušky, hudební i režijní, a sledoval je s velkým zájmem. Vybírá také sólisty. Šťastnou ruku měl při volbě už zmíněného Vodníka či obou Rusalek, Gwynne Geyer a Marie Plette. Přivezl jsem jim Chalabalovu nahrávku, protože pro mě je naprosto ideální. Myslím, že nedostižná je dodnes Rusalka paní Milady Šubrtové (stejně jako ideálního Prince pro mě představoval Beno Blachut). Pro obě sopranistky se paní Šubrtová stala velkým vzorem.“

A na závěr vyznání pana dirigenta Turnovského: „Rusalka je jedinečná. S žádnou jinou operou jsem se neloučil tak těžce a nepočítal dny ještě zbývající do konce stagiony tak jako u Rusalky v Seattlu…“