Scéna.cz 

Musica Florea na CD

Stejně tak jako se během 18. století utvářelo uskupení orchestru, krystalizovala symfonická hudba do té podoby, která se pro následující epochu stala východiskem a vzorem. Právě v klasicismu se symfonie stala hlavním žánrem instrumentální hudby. Její vývoj v mnoha hudebních centrech, jakým byl například Mannheim, byl završen v tvorbě vídeňských klasiků Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. A právě symfonie posledně jmenovaného se staly základními pilíři této kompoziční formy. Ve stínu záře těchto velikánů však objevíme i mnoho zajímavých symfonií českých skladatelů. Jedním z nich je Jan Václav Hugo Voříšek (1791–1825). Narodil se ve Vamberku v kantorské a varhanické rodině, kde získal také první hudební vzdělání. Později, když během studií přesídlil do Prahy, stal se jeho učitelem významný skladatel a kritik Václav Jan Tomášek, který patřil mezi důležité osobnosti zdejšího hudebního života. V roce 1813 Voříšek odešel do Vídně, kde nastoupil na úřednické místo. Hudbě se však i zde věnoval nadále a svými kompozicemi si získal nemalé uznání. Svoji jedinou symfonii dokončil v lednu 1823 a premiéra se konala o měsíc později. Na díle je dodnes překvapující, jaké kvality ukrývá, i když zde formu symfonie zpracoval poprvé. Instrumentační a kompoziční prostředky jsou využívány velice efektivně a hudba je celkově velmi svěží, nápaditá a po stránce hudební formy velice propracovaná. I když inspirace tvorbou Ludwiga van Beethovena je jednoznačná, Voříšek využívá svébytný hudební jazyk, který v sobě místy nese také stopy předchozích stylových období. Krátký život mu nedopřál čas pro další takové skladby a tak jedině Symfonie D dur zůstává dokladem Voříškova symfonického talentu.

Další významnou postavou mezi českými klasiky byl Antonín Rejcha (1770–1836), který pocházel z hudebnické rodiny. Když ve svých patnácti letech přišel jako flétnista do dvorní kapely v německém Bonnu, kterou tehdy vedl jeho strýc, vynikající violoncellista Josef Rejcha, setkal se zde se stejně starým Beethovenem, jenž zde hrál na violu. Jejich společným učitelem v hudbě byl Christian Gottlob Neefe. Po krátkém pobytu v Hamburku Rejcha odešel do Paříže, kde působil v letech 1799–1801 a získal zde mnoho úspěchů. V roce 1808 sem proto natrvalo přesídlil z Vídně a nastoupil zde na místo profesora pařížské konzervatoře. Byl uznáván nejen pro svoje skladatelské dovednosti, ale byl též velice ceněným hudebním teoretikem, kritikem a pedagogem, u něhož se v hudební teorii a kompozici školila celá řada významných skladatelů. Ouvertura v 5/8 taktu je výbornou ukázkou toho, jak Rejcha sám prakticky zkoušel kompoziční možnosti, které pak zpracovával ve svých pojednáních. Svoji Symfonii Es dur, op. 41, Rejcha napsal v roce 1799 a premiéra, která se konala následujícího roku v Paříži, pro něj znamenala velký úspěch. Skladatel sám se však o ní později nezmiňoval nijak zvlášť pochvalně a dával přednost jiným svým dílům. Jedná se však bezesporu o dílo, jež bez problémů obstojí vedle první symfonie jeho kolegy a přítele Ludwiga van Beethovena, která vznikla ve stejné době.

Nahrávku těchto skladeb pořídil dirigent Marek Štryncl se svým souborem Musica Florea na klasicistní nástroje. Jedná se o nahrávku vydařenou po všech stránkách. Skladby jsou nastudovány s velkou pečlivostí a přesností a zároveň z nich prýští nespoutaná energie. Rytmicky výrazně artikulované úseky se plynule střídají s lyrickými plochami, čímž se vytváří plastický dynamický kontrast. Stejně tak koncertantní věty střídají uvolněné a vylehčené pomalé části. Hráčskou přesnost je třeba ocenit ponejvíce v Ouvertuře, která je v již zmíněném netradičním 5/8 taktu. Nahrávka těchto tří symfonických skladeb je tedy nejen skvělým záznamem, ale také krásnou vzpomínkou na díla dvou významných osobností tzv. české hudební emigrace.

ARTA F10185
Jan Václav Hugo Voříšek: Symfonie D dur, op. 24; Antonín Rejcha: Ouvertura D dur in 5/8; Symfonie Es dur, op. 41
Musica Florea, dirigent Marek Štryncl
Nahráno ve studiu ČNSO v Praze v listopadu 2006, hudební režie Petr Řezníček, zvuková režie Aleš Dvořák; vydáno 2010. Celkový čas 61:52. Zdroj Hudební rozhledy 07/2012 - Lukáš Vytlačil