zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Mladá talentovaná altistka Jana Sýkorová zazářila

M. Devellereau (Ošetřovatelka) a J. Sýkorová (Sloní muž) (Foto F. Ortmann)

  

Světovou premiérou (7.2.2002) opery Joseph Merrick zvaný Sloní muž vrcholí třídílný francouzský projekt Státní opery Praha, jehož cílem bylo během tří sezón uvést na scénu tři francouzské opery po sobě jdoucích století. (V sezóně 1999/2000 byl uveden Robert ďábel od G.Mayerbeera, představující dílo velké francouzské opery 19.století, v sezóně 2000/2001 pak Ariana a Modrovous od P. Dukase, reprezentující operu 20.století.)
Premiérou opery o Sloním muži, se tak na prahu 21. století setkáváme s pokusem přiblížit obecenstvu operu současnou, která je dílem francouzského skladatele a dirigenta Laurenta Petitgirarda (sám ji v Praze nastudoval a řídí všechny únorové a březnové reprízy). Jako námět své doposud jediné opery zvolil životní příběh Angličana Josepha Merricka, který žil ve druhé polovině 19. století v Leicestru. Společně s autorem libreta, francouzským spisovatelem Ericem Nonnem, vytvořili dojemný příběh o člověku, jenž je vzdor své těžké tělesné deformaci duševně nesmírně krásný, a který není jen onou ,,zrůdou“, na níž si všichni ukazují, ale především citlivou a inteligentní bytostí. Na rozdíl od Davida Lynche, jež se ve svém proslulém filmu opírá o osobní vzpomínky slavného anglického lékaře Fredericka Trevese (ten se ovšem podle skutečnosti snažil na případu Sloního muže zviditelnit svou lékařskou praxi), se autoři inspirovali výhradně skutečnými událostmi Merrickova života.

Děj opery je rozčleněn do čtyř dějství a odehrává se v 80. letech 19.století v Londýně. Joseph Merrick vystupuje s kočovnou společností Toma Normana, kde je předváděn senzacechtivým divákům. Z popudu Dr.Trevese je pořádání těchto představení policií zakázáno a Merrick odjíždí hledat podobné pracovní příležitosti do Evropy. Po dvou letech se ale v zuboženém stavu vrací zpět do Anglie, nastupuje léčbu v londýnské nemocnici a stává se objektem vědeckého bádání Dr.Trevese a ostatních lékařů. Postupem času se stane velmi populární a obdivovanou osobností. Jeho nemoc se ale neustále zhoršuje až nakonec volí dobrovolnou smrt – poprvé usíná na zádech jako ,,normální“ člověk, ačkoliv sám dobře ví, že jeho krční obratle neunesou tíhu jeho těžké hlavy.

Režisér Daniel Mesguich, jehož citlivá režie dodává inscenaci osobité kouzlo a dynamičnost, vytváří inscenaci na otočné scéně (autor Frédéric Pineau), znázorňující nejprve špinavou londýnskou ulici, na níž se odehrává improvizované představení Normanovy společnosti a poté interiér nemocnice, který připomíná bohatě zdobený divadelní sál. Inscenátoři chtěli patrně zdůraznit kontrast mezi dvěma prostředími, jež však mají jedno společné – v obou se trpící Merrick stává cílem zvídavých pohledů - ať už obyčejného londýnského obyvatelstva nebo vědeckého týmu lékařů či pacientů.

V hudební složce převládají především jemné lyrické pasáže (místy připomínající spíše muzikálové melodie), které společně s barevnou instrumentací činí operu snadno přístupnou širokým vrstvám obecenstva. Škoda jen, že není v partituře více dramatičtějších akcentů, určité scény se tak bohužel stávají, zvláště při několikanásobném opakování některých motivů, poněkud všedními. Petigirard dovedl orchestr SOP ke zvukové vyrovnanosti a jeho precizní hudební nastudování se stalo výraznou motivací pro samotné pěvce, kteří o premiéře podali kvalitní výkony.

V titulní roli zazářila mladá talentovaná altistka Jana Sýkorová. Vytvořila naprosto věrohodnou postavu, kterou obdařila krásným, ve všech polohách vyrovnaným hlasem, přirozeným hereckým projevem a v neposlední řadě také výbornou výslovností francouzského textu. Druhá scéna II. jednání, kdy Merrick přichází hledat útočiště do londýnské nemocnice, stejně jako závěrečná scéna opery, patřily právě její zásluhou k interpretačním vrcholům premiérového večera. Bude velmi zajímavé sledovat budoucí uměleckou dráhu této nadané umělkyně. Již nyní je zřejmé, že v souboru SOP roste zpěvačka, o které v budoucnu jistě mnoho uslyšíme.

V roli ošetřovatelky Mary zaujala příjemnou barvou hlasu francouzská sopranistka Marie Devellereau. Jediný výstup Koloraturky (I. scéna 4. dějství), herečky, která nabízí Merrickovi manželství (v němž vidí především zvýraznění své vlastní popularity), je bezesporu nejefektnějším pěveckým číslem celé opery. Vokální part této role, sahající až k vysokému g (!!!), vyžaduje od interpretky především hlasovou lehkost a jasné výšky. Anna Ivanova Todorova se s těmito technickými nároky potýkala jen za cenu značného vypětí.
Petteri Falck herecky plně odpovídal představě hrubého a až bezcitného Dr.Trevese. Na jeho pěveckém výkonu však byla znát únava, způsobená patrně vypjatým zkouškovým obdobím těsně před premiérou. V postavě Toma Normana vytvořil dokonalou jevištní kreaci francouzský tenorista vietnamského původu Phillipe Do. Jeho Norman není jen úlisný komediant lačnící po penězích, ale především ohleduplný člověk. S rolí doslova splynul a jeho výkonu se nedá, kromě několika problematických výšek, prakticky nic vytknout.
Obsazení ostatních rolí bylo víceméně vyrovnané. Tomáš Bartůněk zpíval postavu ředitele nemocnice snad až příliš ,,českou“ francouzštinou. Jitka Burgetová (Normanův pomocník Jimmy) a Jana Markvartová (mladá dívka) obdařily své postavy pěveckou a hereckou bezprostředností.
Pěvecký sbor se přes počáteční zaváhání rozezpíval k solidnímu výkonu. Velmi dobře vyzněla především Modlitba nemocných z druhého dějství a Hippokratova přísaha na začátku dějství třetího.

Státní opera Praha nabídla tímto vyjímečným dramaturgickým počinem zajímavý pohled nejen na současnou francouzskou operu, ale na současnou operu vůbec a tato inscenace se stala důstojnou tečkou za celým Francouzským projektem SOP, který bude možné v kompletním složení v Praze zhlédnout v rámci Pražského jara ve dnech 27., 28., 29. května 2002.

18.2.2002 Daniel Jäger | rubrika - Recenze