Scéna.cz 

Liberecký Andrea Chénier

Nevím proč, ale v posledních letech jsme svědky zvláštního dramaturgického úkazu, který ovládá jak činoherní, tak i operní scény. Titulu, o který někdy i po léta nikdo nestál, se zmocní hned několik divadel a máme tu sérii Jejích pastorkyň, Maryší, Luceren či Mefistofelů. Nyní je v kurzu Andrea Chénier italského veristy Umberta Giordana. Přestože se znovuobjevením tohoto titulu přišlo původně liberecké divadlo, první Chénier měl premiéru v Brně před vánocemi roku 2000, v listopadu 2001 následoval Chénier budějovický a teprve do třetice, opět v čase předvánočním, uzavřela po roce trojici inscenací premiéra libereckého Divadla F. X. Šaldy. Přidá se ještě někdo další?
Ital Umberto Giordano, mladší vrstevník Pucciniho, Leoncavalla a Mascagniho, má na svém skladatelském kontě jedenáct oper, ale proslavil ho nejvíce právě Andrea Chénier z roku 1896 díky velkým pěveckým příležitostem i dramatickému příběhu z let francouzské revoluce. Pucciniho libretista Luigi Illica napěchoval libreto efektními sborovými scénami, romantickou titulní postavou básníka, milostnou story korunovanou smrtí obou milenců, zradou, žárlivostí i žalářem. Giordano to vše podtrhl hudbou, která, i když nedosahuje pucciniovské velikosti, nepostrádá originalitu a pěvcům dává šanci předvést krásné hlasy.

Libereckého nastudování se ujal zkušený dirigent František Babický a spolu se sbormistrem Martinem Veselým odvedli velký kus dobré práce. Orchestr pod Babického vedením zní pěkně, s dynamickými i výrazovými odstíny, pečlivá dirigentská ruka je znát i na vedení sólistů a sboru, takže nedochází k dnes tak často slýchaným rytmickým kolizím mezi jevištěm a orchestrem. Sbor zní čistě i přes množství hereckých akcí, které mu předepisuje režie.
Původem jihoafrický tenorista Michael Renier je v posledních sezonách oporou liberecké opery a častým hostem na dalších domácích scénách, včetně Státní opery Praha. V Liberci vytvořil Otella, Kalafa i Radama. Titulní roli Giordanova Chéniera zpíval už před rokem v brněnské inscenaci, takže liberecký Chénier byl sázkou na jistotu. Renierův přirozeně nosný a znělý tenor zvládá bez potíží výšky, jeho jednotlivé tóny a polohy jsou oble provázané a obdařené niterným dramatickým výrazem. To, co Renierovi lze vytknout v případě Radama či Kalafa – a sice menší dynamické odstínění ve prospěch vždy plného zvuku – není zde tak palčivým problémem. Chéniera alternuje Alois Harant.
Chénierova protihráče Carlo Gérarda zpívají Nikolai Logvinov a Anatolij Orel, který rovněž patří k libereckým sólistickým oporám. Gérard je přímo stvořený pro Orlův herecký typ a talent, je přímým pokračováním jeho Jaga z Ver-diho Otella. Po stránce hlasové zvládá Orel Gérarda téměř bez problémů, vylepšení by snesla jeho „ruská“ italština. V roli Maddaleny di Coigny zazářil na první premiéře mladý dramatický soprán talentované Dagmar Žaludkové, která slaví na liberecké scéně úspěchy již v titulní roli Verdiho Aidy. Velmi dobře s ní typově i hlasově ladila Sylva Čmugrová v roli Bersi, která se stala dalším vrcholem premiérového čtyřúhelníku. Z ostatních postav zaujal především stále dobře znějící soprán Aleny Žaloudkové v rolích Hraběnky di Coigny a Madelon, Pavel Vančura jako Roucher potvrdil svůj dobrý standard sólisty s perspektivou dalšího, zejména výrazového růstu.
Nápaditou a stylově čistou scénickou podobu dal Giordanově opeře režisér Anton Nekovar spolu s výtvarníkem Jozefem Haščákem, když jednotlivým dějstvím nechali dominovat barvy francouzské trikolóry. Vstupní aristokratickou selanku ovládá bílá barva horizontu i rokokových kostýmů, vystřídá ji modrý soumrak s nadýchnutou konstrukcí kavárničky, která se obratem změní v lešení soudního procesu a vše ztěžkne rudým odstínem krve. V závěru se skládají všechny tři barvy v podobě padajících závěsů k nohám milenců odcházejícím k černobílému horizontu, na němž se hrozivě rýsuje silueta gilotiny. Je to působivé, a přitom jednoduché řešení. Nekovar precizně buduje vztahy postav a daří se mu rozehrávat i sborové scény drobnými akcemi. Jediné, co působí nadbytečně, jsou zmnožené dětské scény, prolínající do děje místy až rušivě a ná-silně, byť děti z pěveckého sboru ZUŠ v Jabloňové ulici i z Tanečního studia DFXŠ podávají profesionální výkony.
Liberecký Andrea Chénier je zdařilé představení, které oživilo pozapomenutý titul v celé jeho zašlé slávě – hudební i scénicky dramatické.