Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ludmila Vernerová, sólistka Státní opery Praha

Ludmila Vernerová působila po dokončení AMU v Komorní opeře Praha a v Operním studiu Národního divadla. Absolvovala mistrovské kursy u Jiřího Kotouče, Helmutha Rillinga, Edith Wiens a Luisy Bosabalian. Jako oratorní pěvkyně je pravidelně zvána na festivaly v Evropě a do Japonska, natočila přes 40 CD s oratorními díly 17.-18. století pro firmy Supraphon, Bonton, Lupulus, Discovery a Orfeo.
Sólistkou Státní opery je od roku 1997 a v současné sezoně ji můžeme slyšet jako Micaelu, Fiordilidgi, Paminu, Angeliku ve Vivaldiho opeře Orlando furioso a Donnu Annu v Donu Giovannim G. Gazzanigy a W. A. Mozarta.

Jaká byla cesta k Vaší pěvecké kariéře?
Přes moji babičku, která právě letos oslavila neuvěřitelné 90. narozeniny. Zpívala nadšeně po pražských kostelech a vychovala několik profesionálních muzikantů. Pamatuji se, že jsem jako dítě sedávala pod klavírem a poslouchala, jak studuje s mojí maminkou skladby pro renesanční soubor Collegium Pardubicensae, kde maminka zpívala. Babička jako první ve mně probudila zájem o hudbu. Když jsme se přestěhovali do Prahy, spolupracovala jsem řadu let se Svatojakubským sborem a Josefem Herclem a naučila se velké množství duchovní literatury, kterou jsem po revoluci hojně použila.
První klíčový moment přišel po absolutoriu AMU, kdy do Prahy přijel Helmuth Rilling. Nejprve jsem u něj byla na interpretačních kursech, pak přišla pozvání na spoluúčinkování s jeho stuttgartským souborem mj. v Bachově Velké mši h moll a Händelově Mesiáši. To mi otevřelo cestu k řadě dalších účinkování v oratoriích doma i v zahraničí.

Opera byla tedy zpočátku stranou Vašeho profesního zájmu?
Ne, v operním studiu Národního divadla jsem měla možnost zazpívat si hezké malé role. Pak jsem dostala nabídku od Opery Mozart na letní stagionu ve Stavovském divadle, kde jsem zpívala Hraběnku ve Figarově svatbě, v další sezoně Donnu Annu, a zjistila jsem, že mě opera opravdu baví. Ve Státní opeře jsem měla příležitost zpívat krásné role, ráda vzpomínám například na Isabellu v Meyerbeerově Robertu ďáblovi.

Jak se doplňuje duchovní koncertní repertoár s operním?
Skvěle. V duchovní hudbě převažuje velká kázeň v interpretační a intonační čistotě a velmi úzká souhra s instrumentalisty. V opeře je mnohem větší prostor pro city a afekty, které ale v sobě skrývají nebezpečí, že kázeň přestává být přesná. Krásný, nicméně velký prostor Státní opery svádí někdy k forzi a odtud je jen malý krok k vibratu. Stará hudba představuje velmi přísnou hlasovou hygienu, takže jsem ráda, že mohu zpívat operní i starou duchovní hudbu. Nejen kvůli té zmíněné hygieně, ale také proto, že kontrast obou je pro mě ohromě obohacující a zajímavý.

Dalším klíčovým momentem ve Vaší kariéře bylo asi setkání s dirigentem Jiřím Kotoučem?
Určitě. Jiří Kotouč se mě ujal po mém absolvování AMU a od té doby s ním trvale spolupracuji. Jiří Kotouč mě naučil radovat se z hudby, protože on sám ji opravdu miluje. Jeho vzdělání je velice široké, má neuvěřitelný přehled o všech operách a hlasových oborech, ví, která role je pro mě vhodná a na kterou si musím ještě počkat.

Studovala jste s ním i roli Angeliky ve Vivaldiho opeře Orlando furioso, kterou Jiří Kotouč ve Státní opeře diriguje?
Ano, půl roku, což je nezbytné, abychom své role dobře zažili. Vivaldiho Orlando je mi velmi blízký, protože nabízí bravurnost barokní hudby zejména v koloraturní oblasti. Barokní pěvci si kadence připravovali sami, nám všem je napsal Jiří Kotouč – a protože nás všechny dobře zná, psal nám je jak se říká na tělo. Ví přesně, jakým způsobem nás vést, doslova s námi dýchá, dobře pozná, jaký máme den a tempa v áriích tomu přizpůsobí.

Ve Vivaldiho opeře jste se také setkala již podruhé s francouzským režisérem Gilbertem Blinem?
Poprvé to bylo při Meyerbeerově Robertu ďáblovi - byla to nádherná spolupráce, pana režiséra Blina jsme měli všichni rádi pro jeho nesmírnou laskavost a francouzskou noblesu. I teď zkoušky na Orlanda probíhaly ve velmi vstřícné pohodě, což není běžné. Když k tomu připočtu nadšení a lásku k hudbě pana dirigenta Jiřího Kotouče, vím, že prožívám jedno ze svých nejšťastnějších divadelních období - takové konstelace spolupráce je vzácná.

Pocházíte z početného muzikantského rodu, Váš manžel ale není hudebník?
Můj manžel Pravomil Novák je ředitel nakladatelství Vyšehrad, takže k umění má také blízko. Dcera Magdalenka zpívá občas v kostelním sboru u sv. Tomáše, hraje na zobcovou flétnu a na kytaru a chodí do hudební školy. Vedu ji ale k normální přirozené muzikalitě, aby jí zůstala radost z hudby. Operní profesi bych jí určitě rozmlouvala - nikdo si neumí představit, co například znamená obyčejná rýma, kterou běžný člověk ani nezaregistruje. Pro operního pěvce může představovat ohrožení představení.

A co Vás v této sezoně čeká?
V prosinci ve Státní opeře Donna Anna v Donu Giovannim G. Gazzanigy a W. A. Mozarta a turné do Japonska, na jaře koncerty ve Španělsku a v létě opět cesta do Japonska.

10.2.2002 PhDr. Jitka Slavíková | rubrika - Rozhovory

TIP!