Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

José Cura podruhé

Anda Louise Bogza (Aida) a José Cura (Radames) (Foto autorka)

V minulém čísle našeho časopisu jsme přinesli první část reprotáže o setkání Jitky Slavíkové se světoznámým tenoristou Jose Curou. V dnešním článku zveřejňujeme rozhovor, který poskytl pro Hudební Rozhledy.
Trpělivě snášel mé neustá-lé pronásledování s fotoaparátem (i když mě také jednou nazval „paparazzim“, nicméně vzápětí dodal – v pořádku, děláte svou práci) a nechal se přemluvit i k in-ter-view po posledním představení v Tokiu. Přes zjevnou únavu vyprávěl ochotně a občas velice neformálně. (Čímž chci naznačit, že se nedozvíte všechno, o čem jsme si povídali.) Maně jsem si později vybavila některé jeho výroky v zahraničních časopisech. Uvedu jeden „umírněnější“ příklad: „Jsem nyní v takovém postavení, že si mohu dovolit přiznat, že pomalu plešatím a že jsem také trochu přibral. Třeba si moji kritici začnou myslet – už nevypadá tak sexy jako dřív, ale možná je nyní hudebníkem, kterého musíme brát vážně.“

Co znamená Verdi ve Vašem repertoáru?
V mém repertoáru jsou dvě, tři, možná čtyři nejdůležitější verdiovské role. Zpíval jsem deset či dvanáct rolí, ale v poslední době se soustřeďuji na Otella, Sílu osudu, Trubadúra a Dona Carlose, protože si myslím, že tyto opery poskytují mému způsobu interpretace největší prostor pro dramatický výraz.
Operní domy v Itálii, Francii a Španělsku mají zhruba ze svých 15 titulů za sezonu nejméně pět oper Verdiho. Není to jen proto, že to je Verdi a že to je italský repertoár, ale především proto, že některé z jeho oper jsou opravdu úžasné. I takové, které považujeme za klišé, jako například Aida, která se hraje neustále. Když ale pochopíte, že ji musíte hrát tak, jak byla napsána a ne pod vlivem interpretačních nánosů, tak shledáte, že to je opravdu velká hudba. V Japonsku jsem vystupoval třikrát, dvakrát z toho v roli Radama a doufám, že v blízké budoucnosti k tomu nedojde, protože by si každý mohl myslet, že Aida je jediná opera, kterou znám.

Zpíval jste v Turíně v roce 1993 Alberta Gregora v Janáčkově Věci Mak--ropulos, kterou tehdy dirigoval Pinchas Steinberg, režii měl Luca Ron-coni a Emilii Marty zpívala Raina Kabainavska. Pamatujete se na tuto roli?
Ano, samozřejmě, protože to bylo utrpení. Hudba je obrovská, ale pro tenoristu velmi obtížná, vysoká a vypjatá. Nemyslím si, že bych se k této roli ještě vrátil.

Bylo to v italštině?
Ano, v češtině by to bylo pro mě vyloučené. Je škoda, že Janáček psal hudbu v těsné návaznosti na český jazyk, takže rytmus slov uvnitř hudby je spjatý s ryt-mem mluveného slova. Či-li buď to můžete zpívat v češtině, nebo v překladu. Pokud text přeložíte, je to problém, protože překlad nikdy neodpovídá, jde proti tempu a vy cítíte, že zpíváte v italštině, ale s akcenty na odlišné vokály a místa. Janáčkova hudba je spjatá s kadencí jeho mateřštiny.
Nezpívám v jazyce, který neovládám. Jsem zpěvák herec, nebo herec zpěvák, chcete-li, a není cesta, jak přesvědčit lidi o dramatu, pokud neznáte daný jazyk perfektně a neumíte číst mezi řádky a slovy. Pokud jenom papouškujete text, zazpíváte ho, je to profesionální, ale ne umělecké. Můžete být profesionál, aniž byste byl umělcem. Pokud jste profesionální umělec, je to ještě lepší, ale to je velmi vzácné.

Jste pěvcem, skladatelem, dirigentem, fotografem…
…no, není to se mnou jednoduché …

Co je pro Vás nejdůležitější?
Dirigování.

Stal jste se hlavním hostujícím dirigentem orchestru Sinfonia Varsovia, s nímž máte svůj první koncert 25. 11. Obvykle pěvci, pokud také dirigují, si vybírají opery. Vy jste si zvolil symfonické skladby, Rachmaninova, Kodalye, Respighiho.
Je to krásná a obtížná hudba. Pro pěvce je velmi samozřejmé dirigovat operu. Jenomže to je hlavně pro snadnou reklamu. Není to výzva. Výzva je dirigovat symfonickou hudbu.

Složil jste Stabat mater, Requiem, argentinské písně. Co máte dále v plánu?
V současné době nic. Nemám čas.

A co opera?
Nevím. Problém dnes je, v jakém jazyce skládat operu. Na to není odpověď. V době největšího operního boomu každý psal ve své mateřštině, protože opera byla zábava pro lidi jako nyní televize. Dnes každý ví, že předností hudby musí být to, aby jí každý porozuměl. Jaký jazyk si tedy vybrat? Když italštinu, je to klišé. Když francouzštinu – proč? Angličtina zavání komercí. Krzysztof Penderecki se snažil najít univerzální jazyk a zvolil si pro některé ze svých oper latinu. Bylo by skvělé mít jeden jazyk, kterému by každý rozuměl.

Plánujete někdy zpívat Wagnera nebo ruské opery, například Heřmana v Pikové dámě?
Každý by chtěl, abych Heřmana zpíval. Odpověď je jasná, ne, protože ne-umím rusky. Řekněme, že další nová role bude v jazyce, kterému se jako prvnímu naučím. Když se naučím česky, bude to něco z Janáčka, když rusky, bude to Piková dáma, když německy, pak budu zpívat Wagnera. A když budu nadále jezdit do Japonska a naučím se japonsky, bude to japonská hudba.

Není Wagner příliš nebezpečný pro italské pěvce?
Záleží na tom. Pokud budete předstírat, že zpíváte Wagnera jako Němci a budete je imitovat, pak to samozřejmě bude nebezpečné, protože to je jiný svět. Neříkám, že to je špatné, nebo dobré, zkrátka je to odlišné. Je to totéž, jako když se Němci pokoušejí zpívat italský repertoár a napodobují Italy. Pak ovšem trpí, protože my máme odlišný způsob zpěvu, tmavší barvu. Myslím tím, že pokud děláte hudbu způsobem, jaký je vám vlastní, poctivě, aniž byste kohokoliv imitoval, potom dospějete k dobrému výsledku. Nemyslím, že dnes existuje opravdový styl ve smyslu termínu wagnerovské interpretace, že jsem povinen zpívat méně otevřeně a jasně jako v německém stylu. Některé jeho role můžete zpívat s italskou barvou, samozřejmě za předpokladu respektování německé dikce. Velká nevýhoda interpretování německých rolí italským způsobem je ta, že italský způsob je odkázaný na samohlásky, že je tolik obtížné vyslovit každou souhlásku německého jazyka. Mnohem jednodušší je vyslovit každou souhlásku trochu otevřeněji. Takže je to kompromis. Ale já jsem v sou-čas-né době od Wagnera hodně daleko.

Jak se stát renomovaným světovým umělcem?
Modlit se každý den, držet si palce a být připraven chopit se příležitosti. Protože pokud máte hodně odvahy, ale nejste připravena, za rok, za dva jste ze hry venku. Je to složitá kombinace odvahy, techniky, profesionality, řady věcí. Pro mě je nejdůležitější věcí charisma. Když si vezmete umělce, kteří stáli na vrcholu v každé generaci, zjistíte, že všichni byli charismatickými osobnostmi. Někdy ne tak dobří pěvci nebo hudebníci, ale vždycky charismatičtí. A to je to tajemství. Skloubíte-li skvělou techniku a charisma, je to obrovské. A kdybyste musela obětovat dvě nebo tři procenta jednoho z těchto dvou předpokladů, dávám přednost obětovat techniku, nikdy charisma.

P.S. Děkuji paní Taťáně Čechovské z Warner Music za zprostředkování rozhovoru.

5.2.2002 PhDr. Jitka Slavíková | rubrika - Rozhovory

TIP!