Scéna.cz 

Bedřich Smetana: Dalibor

Z deseti kompletních audiozáznamů Smetanovy opery Dalibor je šest domácího původu a čtyři zahraničního. V těch našich se ve dvou případech jedná o rozhlasové nahrávky (z roku 1946 jako vůbec první záznam celého díla a z roku 1977), zbývající jsou z produkce Supraphonu. Z nich má nesporný historický význam Krombholcovo nastudování z roku 1950 s hvězdným obsazením Podvalová, Blachut, Bednář; zatím poslední v domácím pořadí je Košlerova nahrávka z roku 1995. Zvláštní osud měl snímek z roku 1967, do nějž dirigent Kromb-holc obsadil špičkové pěvecké síly mladé generace v čele s Naděždou Kniplovou, Vilémem Přibylem a Jindřichem Jindrákem. Úlohu Jitky zpívala vynikající brněnská sopranistka Hana Svobodová-Janků, která však krátce poté emigrovala, takže komplet byl stažen z prodeje a záznam na dlouhá léta skončil v archivu. Přibyla s Jindrákem přizval Krombholc také do své rozhlasové nahrávky z roku 1977. A o dva roky později se Vilém Přibyl setkává s Daliborem v nahrávacím studiu potřetí. Tentokrát jde opět o snímek Supraphonu, natáčený ovšem v Brně, se Sborem brněnské opery a se Státní filharmonií Brno za řízení dirigenta Václava Smetáčka. A právě tento komplet nyní vychází poprvé na CD v digitálním remasterovaném přepisu.

Vilém Přibyl se v úloze Dalibora stal více než důstojným nástupcem Blachutovým. Stejně jako on představoval oborové propojení mezi hrdinným a lyrickým tenorem, takže heroismus Smetanova rytíře obdobně obohacoval o širokou škálu niterné citovosti. I když pěvec zůstal věrný brněnské opeře, dobyl si rychle celostátní renomé. V roce 1964 se právě jako Dalibor pohostinsky zúčastnil zájezdu opery Národního divadla v Praze na festival do Edinburku a skvělým výkonem odstartoval svou mezinárodní kariéru. Tři existující audiozáznamy jeho Dalibora nám dovolují sledovat vývoj v Přibylově podání této postavy. Na nejstarším z nich strhne až zanícenou mladistvostí výrazu a okouzlí tenorem barvy jasného kovu i technickou suverenitou. Pěvecké kvality i charakteristický hlasový témbr zůstávají předností také obou dalších nahrávek. V té poslední, dnes recenzované, už Přibylův hrdina působí zraleji, mužněji, zároveň je zřejmé, jak je pěvec s interpretací této role dokonale sžit. Všimněme si třeba jen, kolik výrazových poloh vystřídá v notoricky známé soudní scéně v 1. dějství! Ve prospěch dramatického výrazu se nebojí přejít z ryze kantabilních ploch třeba až k tónu téměř drcenému mezi zuby. Jeho Dalibor z roku 1979 je stále obrazem člověka plného vášní a životní síly, ale někde v hloubi duše lze tušit stíny rezignace. Probleskují na více místech, např. v závěru soudní scény („Ničím je mi život“), v monologu v žaláři i v obou posledních obrazech.
Milada Evy Děpoltové v mnohém odpovídá právě Přibylovu pojetí Smetanova hrdiny. Nejde cestou přerodu pomstychtivé heroiny v láskou zlomenou ženu, jako kdysi Marie Podvalová, která vytvořila legendární vzorovou ikonu pro tuto postavu. U Děpoltové od počátku dominuje zraněný cit. Proto se plně uvěřitelným způsobem celkem rychle změní v cit milostný. V této Miladě je stále ještě více dívky než ženy. Pěvecky je role plně zvládnuta a temně zbarvený hlas zajímavě kontrastuje se svítivým sopránem Nadi Šormové v úloze Jitky. Je to výhodné zejména tam, kde se oba hlasy protínají (např. „Mám jej snad zříti?“ v 1. dějství). Za připomínku stojí, že Šormová zpívá Jitku také na živém záznamu koncertního provedení Dalibora v newyorské Carnegie Hall v roce 1977. Je jistě dobře, že recenzovaná nahrávka zaznamenává výkon Václava Zítka jako krále Vladislava, protože pěvec byl mnohaletým interpretem této role. Horáčkův žalářník Beneš má v sobě vyrovnanost i hořkost stáří a také jistou zemitost tónu, která roli svědčí (také Horáček se v této roli neobjevuje na nahrávkách poprvé, zpívá ji už na snímku z roku 1967). V případě Bohuslava Maršíka (Budivoj) je znát, že byl obsazen do role, která je mimo jeho vlastní hlasový obor. Vítka zpívá Miloš Ježil, který v té době patřil k mladým nadějím české opery.
Sbor brněnské opery vedený Josefem Pančíkem byl v oněch letech celorepublikově uznávaným pojmem. A nahrávka Dalibora je přesvědčivým důkazem oprávněnosti této pověsti. Ansámblové scény vynikají dokonalým sezpíváním všech hlasů a výrazným odstíněním atmosféry jednotlivých situací. Kromě osobnosti sbormistra Josefa Pančíka má na výsledku jistě značný podíl také dirigent Václav Smetáček. Jeho obsazení je další z mnoha zajímavostí celého snímku. Byli jsme zvyklí vídat ho na koncertním pódiu, a ne za operním dirigentským pultem. Jeho volba však byla pro nahrávku velkým přínosem. Na jedné straně se Smetáček i zde projevil jako vynikající symfonik; především orchestrální pasáže mezi jednotlivými akty mu k tomu poskytly dostatečný prostor (ne nadarmo také zvolil spolupráci se Státní filharmonií Brno, a ne s některým z operních těles). I tam, a především pak v jednotlivých dějových scénách, však plně chápe Dalibora jako strhující hudební drama. Ku prospěchu věci zachovává drobné, nepodstatné obligátní škrty. Vypracovává plasticitu díla, kontrastnost poloh a podtrhuje jeho vnitřní náboj. Především Smetáčkovou zásluhou vyznívá Smetanova opera v plnosti své citové síly, monumentality a hudební krásy. Jako jedno z vrcholných děl české operní literatury vůbec.

SUPRAPHON SU 4091-2
Bedřich Smetana: Dalibor
Václav Zítek, Vilém Přibyl, Bohuslav Maršík, Jaroslav Horáček, Miloš Ježil, Eva Děpoltová, Naďa Šormová, Karel Hanuš, sbor opery Státního divadla v Brně, sbormistr Josef Pančík, Státní filharmonie Brno, dirigent Václav Smetáček.
Nahráno 9. 6.–2. 9. 1979 ve studiu Stadion Brno, hudební režie Zdeněk Zahradník, zvuková režie Stanislav Sýkora a Adolf Řípa. Digitální remastering z originálních pásů Martin Kusák, ADK Prague, 2012.
Celkový čas 144:35. Hudební rozhledy 06/12 - Jaroslav Someš.