Scéna.cz 

MOZART versus GAZZANIGA

Státní opeře Praha rozhodně nechybí originalita v tvorbě repertoáru. Francouzský cyklus teprve spěje do finále, a už se rozjíždějí dva další třídílné projekty, Cyklus komparativních titulů a Shakespeare v opeře. V úvodním kole prvního z nich dramaturgie zopakovala (premiéra 13. 12. 2001) zajímavý nápad České filharmonie z podzimu roku 1987 – v rámci Mozartových dnů bylo tenkrát v Rudolfinu koncertně uvedeno dvojí operní zpracování juanovského námětu: Mozartův Don Giovanni a stejnojmenná jednoaktovka Giuseppa Gazzanigy, která tam měla svou, ještě československou premiéru. Nešlo tehdy o komparaci, spíš o kon-frontaci. Každá z oper, od jejichž napsání v onom roce shodně uplynulo přesně dvě stě let, zazněla v sa-mo-stat-ném večeru – Mozart v nastudování Václava Neumanna, Gazzaniga pod taktovkou Leopolda Hagera. Některé postavy, vyskytující se v obou verzích, byly už tenkrát obsazeny stejnými pěvci.

Záměr Státní opery představit Mozartovo i Gazzanigovo dílo v jednom večeru se však ukázal jako problematický a to pro oba tituly, byť pro každý z jiného důvodu. Celovečerní „opera oper“ musela být k to-muto účelu podstatně zkrácena. Odpadla řada krásných hudebních čísel, jež u tak notoricky známé věci nemůže divákovo ucho nepostrádat. Škrty citelně ochudily postavu Leporella, ze Zerliny je pouhá epizoda a z druhé poloviny opery zbylo pěta-dva-cetiminutové torzo (ještě k tomu od-dělené přestávkou, takže večer působí dispro-porčně). Přitom právě vypuštěné situace z úvodních obrazů 2. dějství asi nejvýrazněji dodávají dramatickému ději pověstný „giocoso“ charakter. Gazzanigova jednoaktovka je uváděna skoro celá a to v prvé části večera, což je pro ni krajně nevýhodné. Její hudba sice působí svěžím dojmem, ale ten je dočista smazán, jakmile se ozvou první akordy Mozartovy velkolepé předehry – rázem zapomeneme, že jsme předtím hodinu poslouchali něco jiného. U obou oper je vypuštěno finále, takže jejich konce působí jaksi useknutě. Nejde totiž jen o to, zda závěr bezprostředně s dějem opery souvisí (jako u Mozarta, kde vyslovuje mravní ponaučení) či nikoli (jako u Gazzanigy). Výstavba díla s ním však pokaždé počítá, což v negativním dopadu dokazuje také provedení ve Státní opeře.
Komparativní projekt takovéhoto typu staví realizátory před mimořádně náročné úkoly. Především si žádá zásadní inscenační uchopení, a právě k němu nemá Petr Tyc, pověřený režií obou titulů, prozatím dost zkušeností. Jeho inscenace se řadí k těm, jejichž novátorství setrvává vlastně jen u vnějšího nápadu, u ne-kon-venč-ního výtvarného řešení, s nímž se už dále příliš nepracuje. Ze scény Jana Štěpánka zavane na diváka chlad a mráz hned od prvního otevření opony. Děj původně španělské pověsti o donu Juanovi (Giovannim) je zasazen pod zasněžené štíty velehor (soudě podle kroje venkovanů v první části večera by mohlo jít o rakouské Vorarlbersko). Vlastním prostředím pro Gazzanigův příběh jsou pak šedé stěny horské vesnice, které se občas nemotorně otvírají. Naopak Mozartova opera se podle programových materiálů odehrává ve společenském klubu, který Giovannimu patří. Z inscenace však místo děje poznáme jen stěží, je to klub liduprázdný, zcela bez hostů, což je možná dáno nadmořskou výškou. Dokonce i domácí kapelu k hostině je nutno vyburcovat v nočních úborech z postelí. Není pak divu, že se pan majitel takového společenského zařízení nudí a občas si pouští v domácím kině dokumentární snímky svých sexuálních výbojů (jeví se v nich téměř jako vraždící maniak, a ne jako kavalírský svůdce). Ani základní vazby mezi postavami nejsou nijak výrazněji čitelné (s vý-jimkou poněkud vnějškově ironizovaného vztahu donny Anny a dona Ottavia). Také v případě Gazzanigova dílka se o záměru inscenovat je „trochu ve stylu commedie dell’arte“ dočítáme pouze v pro-gramu. Režie se tu projevuje snad jen v zapojení baletu, tvořícího indiferentní pohybový doprovod několika pěveckých čísel. Dokonce i kla-sic-ká, divadelně vděčná situace, kdy Giovanni svádí hned dvě ženy najednou (tady donnu Elvíru a ven-ko-van-ku Maturinu), známá např. z Mo-ličrova Dona Juana, zůstává u Tyce nevyužita.
Pro hudební nastudování Vojtěcha Spurného, dirigujícího po mozartovsku od cembala, je příznačné mladé pěvecké obsazení a nepočetný orchestr v dobovém stylu. Při premiéře se však v provedení překvapivě objevovaly různé nepřesnosti – jako by bylo na přípravu málo času a obě opery potřebovaly ještě trochu dozkoušet. Pěvcům by potom snad přestala dělat problémy rychlejší tempa, která dirigent volí a která by obecně mohla dramatickému spádu prospět. Z pěveckého obsazení premiéry zaujala v Gazzanigovi Yvetta Tannenbergerová jako donna Elvíra. V Mo-zartovi čněl nad ostatní pěvecky i herecky propracovanější výkon mladého švédského barytonisty Björna Larssona v ti-tul-ní úloze.
Škoda, že úvod k Cyklu komparativních titulů nedopadl lépe. Upozornil pouze znovu na zajímavý fakt, že vedle Mozartova Dona Giovanniho existuje jen o osm měsíců starší zpracování Gazzanigovo, byť zdaleka ne tak geniální. Zkrácení obou oper do jediného večera však možnost plnohodnotného srovnání neposkytlo. Mozart asi měl být uveden samostatně a v úplnosti a ke Gazzanigovi mohl být možná přiřazen další vrstevník obou děl, Gluckův balet Don Juan, který byl ve Státní opeře uveden Pražským komorním baletem jen o měsíc dřív. Pokud jde o vlastní provedení, v případě Mozartovy opery promarnilo příležitost přesvědčivějším výsledkem konkurovat současné diskutabilní inscenaci téhož titulu na scéně Stavovského divadla.