Scéna.cz 

AIDA září i po osmi letech

V brněnské Janáčkově opeře se již léta hraje Aida. I když od její premiéry uplynulo víc než osm let, je stále na repertoáru a na podzim minulého roku se dokonce dočkala obnovené premiéry. Důvod je zřejmý - režie Václava Věžníka, scéna Ladislava Vychodila, stejně jako choreografie Zdeňka Prokeše jsou natolik zdařilé, že inscenace si i přes velký počet repríz stále udržuje velkou návštěvnost. Scéně dominuje točna, na které je umístěno okrouhlé schodiště a strážní věže. V průběhu představení je výprava doplňována jen drobnými detaily. Při vhodném nasvícení vzniká dojem účelné proměnlivosti, z univerzální dvorany se během okamžiku stane chrám, břeh Nilu nebo hrobka Aidy a Radama. O co je přeměna scény rychlejší, o to náročnější je tato režijní koncepce pro statisty i pro sbor. Nástupy ve druhém dějství vycházejí ze samotné Verdiho hudby, což se ukázalo jako velmi efektní a elegantní řešení dokonale podtrhující Vediho hudební genialitu. Z tohoto hlediska byla spolupráce tří uvedených pánů korunována nejvyšším úspěchem.

V této sezóně si vedení opery pozvalo do dvou bloků (listopadového a lednového) řadu hostů. Přesto nejslabším článkem inscenace stále zůstávají představitelé Radama. Při obnovené premiéře 16. listopadu 2001 se Michael Renier zaměřil na silácké ukazování svého hlasu. Jeho celkový pěvecký i herecký projev byl typickou ukázkou nejrůznějších pěveckých nešvarů a zlozvyků. Za celé představení z jeho úst nevyšlo snad jediné piáno, stále jen křičel, což chvílemi vedlo k jemnější distonaci. Jeho herecký projev se omezil na sošné postoje s napřaženou pravicí.
O třídu lepší technický projev předvedla v roli Amneris ruská mezzosopranistka Tatiana Menchikova. Vládne hlasem značného rozsahu, což jí nebrání v tom, aby používala vedle forte jindy tak často zanedbávaná piána. Díky tomu získala její postava na plastičnosti a psychologické proměnlivosti, i když na začátku čtvrtého dějství byla až zbytečně hysterická a místy forsírovala.
V roli Aidy prvotřídně předvedla americká sopranistka Angela M. Brown. V jevištní akci je sice omezena svou mohutnou postavou, její hlasové kvality ji však předurčují k tomu, aby byla skvělou představitelkou Aidy. Lehkostí svých pián překonala dokonce i výkony Andy-Louise Bogzy, která tuto roli nesčetněkrát na brněnském jevišti ztvárnila. Amonasro Jurije Gorbunova zaujme především mohutností svého basu, byť jeho výšky jsou ve forte místy omezené. Svou dceru ovládá doslova démonickým hněvem. Duet ve třetím dějství vyšel díky dispozicím obou pěvců jako souboj dvou Titánů.

Při repríze 16. ledna 2002 pojala Ludmila Savčuk Aidu s ohledem na své hlasové kvality lyričtějším způsobem. Udělala dobře. Její lyrický spinto soprán jí totiž umožňuje akcentovat právě tyto polohy role. Za takový výkon by se nemuselo stydět žádné české divadlo. Simon Šamorjai se ukázal jako celkově vhodnější představitel hrdinného Radama, než Michael Renier. Bohužel se nevyhnul značným intonačním potížím, především v prvním a třetím dějství. Amonasro Pavla Kamase překvapil psychologickým vykreslením své postavy. Vhodným frázováním a piány dokázal odstínit dramatické momenty své role od těch lyričtějších natolik, že místy nepřesně ukončené výšky byly spíš malým technickým detailem.
Hvězdami lednového večera se však stali dva pěvci, které jsem slyšel v jejich rolích poprvé. Amneris Viktorie Mayfatové byla úžasná. Její hlasový projev je založen výhradně na její technice, nevnáší do něj nic nepatřičného. Přitom hraje od prvního do posledního okamžiku se vznešeností královské dcery, kruté i nemilované. Celé představení zpívala velmi jemně, obešla se bez hysterického přehánění a přece byla ve čtvrtém jednání vrcholně dramatická. Stala se tak důstojnou nástupkyní Jitky Zerhauové v této roli a technicky překonala výkony představitelů všech ostatních rolí.
Příjemným překvapením byl v roli Ramfise debutující Zdeněk Plech. Přibližně za deset repríz této inscenace, které jsem měl možnost v uplynulých letech shlédnout jsem ještě neslyšel v roli Ramfise seriozní bas, který by mohl konkurovat jeho témbru a démonickým hloubkám. Přitom zbytečně nezdůrazňuje mohutnost svého hlasu tam, kde to není potřeba. I když jeho projev ještě potřebuje získat samozřejmost rutiny, roste brněnskému jevišti pod vedením profesorky Natálie Romanové skvělý představitel seriózního basového oboru. Jako univerzální představitel obou basových rolí se ukázal Ladislav Mlejnek (při podzimním představení jako Ramfis, v lednu povýšil na krále.) Toho si po jeho boku v listopadu spolehlivě zazpíval Jan Hladík. Hanu Koňárkovou v lednu vystřídala v roli kněžky Daniela Straková-Šedrlová a posla zpíval v obou představeních Milan Vlček, všichni odpovídající výborné úrovni představení.

Verdi věnoval v Aidě značný prostor mohutným sborovým scénám. Po více než šedesáti reprízách, které si na své konto tato inscenace připsala, je vystoupení sboru pro jeho členy rutinní záležitostí, což však neznamená automatický pokles kvality. Naopak, především při druhém představení zpívala mužská část sboru doslova jako jeden muž. Opakovaně tak sbor dokazuje, že úspěch inscenace padá velkou měrou na něj.
Bohužel pěvcům ani sboru nijak neusnadnil situaci dirigent Jaroslav Kyzlink. Na rozdíl od svých zkušenějších kolegů Zbavitele a Štycha neprokázal dostatek pochopení pro Verdiho dramatismus. Necitlivě rychlými tempy utíkal při podzimním představení pěvcům i sboru. Snad nejnápadnější to bylo ve čtvrtém dějství. Podobně zkreslil barvy orchestru i při lednovém představení, kde však již více bral ohled na pěvce a své experimenty soustředil do závěrů jednotlivých scén a dějství. Kéž by v započatém trendu pokračoval i při dalších reprízách. Velkou poklonu musím složit orchestru, který i za tak nepříznivých podmínek podal fantastický výkon. Brněnská Aida tak zůstává jednou z nejhezčích a nejúspěšnějších inscenací uplynulého desetiletí.