Scéna.cz 

Státní opera v Japonsku

Do Japonska míří v několika posledních letech nejvýznamnější operní soubory z Evropy i USA. Výjimkou nejsou ani české operní ansámbly, kromě nich ovšem české interpretační umění dokumentují v Japonsku i orchestry, komorní soubory a sólisté. O některých z nich jsme už na stránkách Hudebních rozhledů psali. Tentokrát vám ale takové turné zprostředkujeme z přímého zážitku naší redakce. Poštěstilo se mi „být při tom“ po celých 32 dní japonského zájezdu Státní opery Praha. Domů jsem se vrátila s několika kilogramy prospektů, programů, knih, řadou krásných vzpomínek a dvěma zkušenostmi poněkud odstrašujícími. Ale o těch až na konec.
O japonském publiku…
Tradiční japonské divadlo kabuki nezná evropský způsob „děkovaček“ před oponou. Za těch několik let, co sem soubory ze zámoří jezdí, si už na to zvykli. Tleskají i po áriích a bylo zajímavé sledovat, jak japonské publikum dokáže ocenit kvalitu jednotlivých výkonů. „Opon“ po představení bylo nesčíslně, takže ukazatel úspěšnosti našeho souboru byl naprosto spolehlivý. Prý se tleská pouze po dobu, kdy je setmělé hlediště, a v okam-ži-ku, kdy se rozsvítí, potlesk ustává, takže vše je v rukou inspicienta. Dlužno říci, že Státní opera Praha má inspicientku vynikající a paní Olga Hlavsová vládla železnou rukou nejen po celé představení, ale i při děkovačkách. Dokonce i José Cura se naučil česky „čekej“ a „jdi“ a poslouchal na slovo. Takže spolehlivou režii měla nejen představení, ale i závěrečná děkování.

O práci techniky
Sledovat práci technického personálu na jevišti během přestaveb, ale i kostýmérek ad. v zákulisí je kapitola sama o sobě. Pro mě to byl virtuosní koncert, a tak jsem zpovídala šéfa umělecko-technického provozu, pana Rudolfa Krejčího, jak takové dokonalosti dosáhnout. Pro laika jsou to informace neuvěřitelné. Příprava začíná už 3/4 roku před turné. Nejprve přijedou do Prahy zástupci japonské techniky v čele s panem Katajamou, s nímž SOP spolupracuje už několik let, nafotí představení, udělají si technické poznámky. Pražské technice předají plány japonských sálů, do nichž jsou pak zanášeny půdorysy jednotlivých scén inscenace a systém tahů, na které se věší kulisy. Problém je v tom, že japonské sály nemají vybavení klasického evropského divadla, tahů existuje málo, neustále se pochopitelně mění hloubka a šířka jeviště. Letos poprvé byly plány scén pro všechny sály zpracovávány počítačově. Příprava byla tak precisní, že vyložení všech šesti kamionů, které po Japonsku převážely kulisy, kostýmy ad., a po-sta-ve-ní scény trvalo v rekordním případě 2 hodiny 15 minut. Dlužno ale dodat, že zcela funkční mobilní scéna Hafize Abdela Farghaliho mimořádně rychlou montáž a de-montáž značně usnadňovala.
Kolik řečí umíš…
Tak to jsou ony dvě negativní zkušenosti. Známé rčení „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“ totiž v Japonsku neplatí. Znalost angličtiny vám nikterak nepomůže, protože Japonci hovoří pouze – japonsky. Prý se sice od pěti let učí anglicky, pokud je to ale pravda, v dospělosti na to úspěšně zapomněli. Máte-li to štěstí a potkáte anglicky hovořícího domorodce, zjistíte, že mu rozumíte jen s vypětím sil. Protože jejich výslovnost je ryze japonská, včetně oné absence „l“, takže rozluštit, co bylo míněno slovy „kresikr mjuzik“, mi trvalo čtvrthodinu. Existují výjimky, pochopitelně, jako například reprezentanti agentury Konzerthaus Japan. Ale asi jsou to opravdu jen vzácné případy.
Nejapanologa ovšem může utěšovat pověstná japonská zdvořilost. Neustále se vám klaní, trpělivě se usmívají a čekají, kdy už na ně začnete mluvit „lidským“ jazykem. Po půlhodině strávené v minilabu marným vysvětlováním, které fotky mi mají přidělat, se mi chtělo zvolat: „Neusmívejte se, neklaňte se, mluvte anglicky!“
Na druhé straně vám zase ta jejich bezmezná ochota pomůže vybřednout ze zoufalých situací. Myslím tím ten druhý negativní zážitek: pro člověka postrádajícího jakýkoliv orientační smysl, jako jsem já, jsou totiž japonská velkoměsta noční můrou. Nápisy (s čestnou výjimkou Tokia) v japonských znacích, důmyslně vybudovaný systém podchodů a doslova podzemních měst, kumulace mrakodrapů, které vám připadají v každém městě úplně stejné… I když jsem byla z vyprávění svých přátel předem připravena na to, že se v Tokiu ztratím, netušila jsem, že se mi to stane hned první den. Zdržela jsem se v Bunka-Kaikan rozhovorem s José Curou a na zpáteční cestu do hotelu jsem se v 11 hodin večer, neboli v temné noci, hrdinně vydala metrem sama. V pořádku jsem přijela až na výstupní stanici, nad zem jsem se pochopitelně dostala úplně jiným (nesprávným) z těch nesčetných východů, a byl konec. Mé výslovnosti jména hotelu nikdo nerozuměl. Zachránila mě ona pověstná ochota Japonců a zápalky s názvem hotelu v japonštině. A tak jsem byla nakonec do hotelu dovedena osobně. Naštěstí se mi to stalo jen jednou. Pak už jsem se držela svých kolegů, kteří orientační smysl mají dobrý. Věřte nebo ne, v souboru Státní opery je jich řada a já před nimi hluboko smekám.