Scéna.cz 

Všechno je relativní

Svůj pohyb po londýnských hudebních atrakcích jsem přes den prokládal návštěvami v různých institucích. Velmi mě samozřejmě zajímal běžný život anglických komorních orchestrů. Pauline Gilbertson, ředitelka English Chamber Orchestra mě přijala ve skromném jednopatrovém domku na okraji Londýna, v němž sídlí pětičlenný management a archiv orchestru, zatímco sály na zkoušení si orchestr pronajímá vždy před koncertem. Členové totiž nemají kontrakt, jedná se o stálý okruh hráčů, kteří se scházejí pouze ke koncertům či nahrávání, za něž dostávají honorář (ten je ve Velké Británii pro všechny orchestry dohodnut s hráčskou asociací Music Union a je pro určité typy produkcí stabilní). Tak např. za jeden abonentní koncert (cyklus šesti koncertů je pořádán v Barbican, finanční a pořadatelskou stránku garantuje jejich vlastní Music Society, která cyklus finančně vypořádá) dostává orchestr honorář cca 5 000 liber, které se rozdělí mezi hráče. Celkově odehraje orchestr za rok cca 80 koncertů, 40 v Británii a 40 v zahraničí. Významným zdrojem příjmů jsou koncerty na zámořském výletním parníku, jsou to ovšem koncerty na nejvyšší úrovni se špičkovými sólisty. Orchestr pracuje v rámci společnosti s ručením omezeným, zaměstnáni jsou jenom členové managementu. Samozřejmě, že zásadní otázkou jsou finance, kterých prý ani ve Velké Británii není dostatek. A tak zatímco Anglický komorní orchestr žádného sponzora ne-má, výhrou mu je naopak patronace prince Charlese, která v praxi mj. znamená to, že když princ jednou za rok uspořádá v Kensingtonském paláci koncert orchestru, je sál beznadějně vyprodaný návštěvníky, pro něž jedna vstupenka přišla na 1 000 liber. Jaký je to pro orchestr příjem, si lehce spočítá každý…

Jak je všechno relativní, jsem se ovšem přesvědčil na návštěvě v Trinity College of Music, jedné z nejvýznamnějších vysokých hudebních škol v Británii. Ve zbrusu novém sídle v komplexu budov námořní akademie v Greenwichi mě uprostřed stěhovacího shonu (ten týden se celá škola přestěhovala a další týden očekávala nástup studentů) přijal její ředitel Gavin Henderson. S pýchou mě provedl novotou vonícími třídami, kde se ještě vybalovalo, malovalo a dokončovalo, přičemž zejména archiv by mohl být pýchou nejen našich hudebních učilišť. Vedle této funkce je G. Henderson chairmanem Arts Council Mu-sic Panel, což je vládní organizace rozdělující velmi štědré příspěvky ze státního rozpočtu a z loterie mezi žadatele z hudebního života. Nevypisuje žádné grantové programy, ale podle svého uvážení dotuje prakticky všechny žadatele, kteří se na ni obrátí se smysluplným projektem. Takže prý prakticky pokrývá jakékoli požadavky na podporu koncertů a zájezdů (včetně zahraničních) komorních orchestrů, kterých je jenom v Londýně prý kolem šedesáti. Živě jsem si dovedl představit, jaký honorář pak mohou požadovat od agentur na zájezdy a koncerty, když – na rozdíl od našich orchestrů – nemusí očekávat od zájezdu mimořádný výdělek…
Situace velkých orchestrů, jako jsou všechny orchestry BBC, nebo operních ansámblů je samozřejmě jiná. Paul Hughes, ředitel BBC Symphony Orchestra, mi s úsměvem sdělil, že orchestr nemá žádné finanční potíže. Hráči mají doživotní kontrakt (jsou přijati po zhruba šestiměsíční zkušební době) a vy-dělají si v průměru 25 000 liber ročně, lídři skupin až 33-35 000 liber. Za to jsou plně vytíženi a prakticky vše musí odehrát nebo být připraveni. Principal musí odehrát 65 % repertoáru, lídři 75 %, ostatní 100 %, ovšem v praxi je to tak, že mají 3 týdny „fix“, kdy musí být každý zkouškový den „v práci“, 2 týdny flexibilní (jsou přítomni jen, když hrají). Dramaturgii tvoří z 90 % hudba 20. století, každoročně objednávají (a platí!) asi 18 nových skladeb. Ročně nastudují kolem 88 programů, z nich 12 je živě nahráno pro BBC.
Zajímavá byla návštěva u jednoho z bossů gramofonového světa, viceprezidenta firmy EMI Classical Petera Alwarda. Přijal mě v maličké a velmi skromně zařízené pracovně v plném pracovním nasazení. Věnoval mi dvacet drahocenných minut, v nichž stručně a jasně vysvětlil současnou situaci nahrávacího průmyslu: každý prý říká, že je to katastrofa, ale oni to tak nevidí, jen musí při přípravě svých nahrávacích programů velmi pečlivě zvážit ekonomickou i umě-leckou stránku projektu. Každý projekt je speciální, je třeba zvolit správnou strategii. Zajímal se o možnosti nahrávání v ČR a musím říci, že měl dost zasvěcené informace. Mně ovšem z nahlédnutí do obřích i docela malých obchodů s cé-déč-ky vyrážel studený pot na cele. Obvyklý obrázek byl takový, že v přízemí v ohromném rumraji probíhal skutečný byznys s CD s populární hudbou, zatímco oddělení klasické hudby byla oázami klidu, míru, mně spíš připadalo smrti. Tisíce titulů, prakticky všechno již bylo vydáno, z české hudby pouze Dvořák, občas Janáček, sporadicky Smetana (Má vlast, Vltava, Prodaná nevěsta) – většinou v jiné než české interpretaci. Když jsem uviděl label Supraphon, zavýskl jsem radostí, jako zázrakem jsem jednou narazil na label Studio Matouš. A hlavně – nepoštěstilo se mi zahlédnout, že by si někdo z těch mála návštěvníků něco kupoval. Opravdu nevím, kde Peter Alward bral svůj optimismus.
Podobnou nostalgii jsem pocítil, když v českém kulturním středisku Aleš Březina představoval anglickou verzi svého televizního filmu o Bohuslavu Martinů. Sešlo se tam pouhých pár přátel české hudby, mezi nimi samozřejmě Graham Melville-Mason či prof. Mark Todd (člen našeho Klubu Philharmonia), ale nejkurióznější bylo pro mě setkání s téměř stoletým dirigentem Vilémem Tauským, žákem Leoše Janáčka, přítelem Bohuslava Martinů, živou legendou a kronikou české meziválečné hudby. Vyprávěl úžasné historky.
Můj dojem z ohromných možností hudby ve Velké Británii bych mohl končit muzikantskými historkami, které se vlastně odehrávají všude na světě. To když mě bleskově provedl úchvatnou budovou Royal Opera House v Covent Garden Nigel Bates, lídr skupiny bicích a zároveň odborářský boss orchestru, který s neskrývanou hrdostí ukazoval nádherné prostory divadla, včetně prostor pro orchestr. Řekl, že platy členů jejich orchestru jsou zdaleka největší v Anglii, a s úsměvem dodal, že hudebníci stejně nejsou se vším spokojeni. O den později jsem ho potkal na zkoušce BBC Symphony Orchestra, kde byl „na kšeftu“.
A duši mi zcela pohladila epizoda, když po nádherném PROM koncertu téhož orchestru se mezi davy návštěvníků směřujícími nočním Kensingtonem ke stanici metra najednou zjevili dva muzikanti, dosud ve smokingu, kteří evidentně pádili – „na kšeft“. A když jsem v kostele Saint Martin in the Fields jedno hezké odpoledne spatřil pět hudebníků, jak „mydlí“ Mozartův klavírní koncert, oddechl jsem si úplně. Už jsem se bál, že angličtí hudebníci jsou jiní…
Šest týdnů v cizí zemi je hodně i málo. Málo na perfektní zvládnutí jazyka či dokonalé poznání kultury. Dost na to, aby člověk poznal úroveň místního života, ale zároveň si uvědomil, že není vůbec zapotřebí se podceňovat.