Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Pořád pracovat a zase zdokonalovat další nové lidi.“

Jiří Kotouč, dirigent. Během studií se začal věnovat interpretaci staré hudby, absolvoval semináře v Bruggách, Benátkách a Miláně. Velmi často spolupracuje jako dirigent nejen s českými, ale také s renomovanými zahraničními soubory. Se soubory Camerata Nova a Collegium flauto dolce pravidelně uvádí méně známá díla 16-18. století v českých premiérách (Monteverdi, Purcell, Händel, Vivaldi, Michna). Sám hraje na cembalo, historické dechové i smyčcové nástroje. V současné době působí jako profesor na pěveckém oddělení pražské konzervatoře. Ve Státní opeře nastudoval Rybovu Českou mši vánoční a barokní Vivaldiho operu Zuřivý Roland (Orlando Furioso), kterého Státní opera uvedla v premiéře 18. října 2001.

Co si myslíte, že se od prvého uvedení této opery změnilo?
Barokní opera na počátku 18. století jako ustálená forma se svými pevnými zákony připomíná sochařství a malířství vrcholného baroka. Neměnná jsou témata, která zpracovává. Pohádková atmosféra umožňuje vše. Nakonec, vždy vítězí láska, čest a dobro. V tom mimo jiné spočívá duch opery osmnáctého století.
Velmi zajímavé jsou zákulisní pletky. Ty se nemalou měrou promítají do celého díla. Velmi půvabný a zábavný je pamflet Benetta Marcella. Ve svém spisku radí, jak „provozovat“ operu. Tak nějak to asi bylo. Nejzábavnější na tom je, že trošku vztahy a pocity těch zpěváků tomu odpovídají dodnes. Ono se zas tolik nezměnilo.

V čem myslíte? Vůči těm náročným partům?
Party jsou sice velmi náročné, ale hudba umožňuje, aby každý měl roli přizpůsobenou přímo pro sebe, tzv. na tělo. V tomhle má barokní opera obrovskou výhodu. Původní zápis není tak těžký a strašlivě nepřekonatelný. Každý si dodá toho, čeho je více mocen. Například kadence jsou psány pro každou osobu extra. Pěvci mohou předvést svůj hlas tím nejkrásnějším způsobem. Posluchač dokonce uslyší některé tóny, které se v běžném modernějším repertoáru neobjevují. Barokní opera poskytuje možnost pro totální exhibici jednotlivých sólistů.

Říkáte, že jste přípravě věnovali skoro rok. Jak taková příprava premiéry opery vypadá?
Roční příprava spočívá v tom, že se zpěvák seznámí s hudbou, kterou má provést. Naučí se kostru zápisu. Dnes ji všichni známe pomalu i pozpátku. Z pozice dirigenta musím říci, že jsem s hudebníky ani sólisty neměl sebemenší starost. V podstatě jim sloužím, aby se cítili co nejlépe.
Pro zpěváka je nutné, aby měl roli zažitou. Ideální doba je alespoň půl roku. Pak zpěvák dosáhne určité lehkosti, přestane přemýšlet o hudbě, nemá starosti s pamětí, a může opravdu tvořit svým způsobem jakoby mimochodem. Pak to má ten pravý ozev.
Ovšem pro takovýhle opus musíte dobře znát muziku, ale i dané období. Dovolím si říci, že většinu z této etapy poměrně dobře znám, protože se tomu věnuji od samého počátku své kariéry. Mám prostudovány mnohé italské opery tohoto období, včetně starobylých pěveckých traktátů. Ty jsou velmi podrobné, hovoří o způsobu provedení, intonaci a dalším, což je nesmírně cenné. Nad tím vším se klene obrovský oblouk hudby a jednotlivé árie.

Árie z Orlanda, nepatří ke standardním áriím, které mají zpěváci v repertoáru?
Pro zpěváky je to naprosto nové dílo, ale na druhou stranu barokní styl znají i od jiných autorů. Není to tedy pro ně tak vzdálené a cizí. Zpěváci, pokud seriózně studují klasickou belkantovou techniku, tak musí být nutně připraveni i na Vivaldiho styl.

Říká se, že operní režisér to má lehké neboť z devadesáti procent mu vše připraví dirigent.
Úplně se mi to nezdá. Režisér opery má specifický druh práce. Bohužel ji nevidíme v praxi. Často se stane, že přijde někdo, jenž s operou nemá zkušenost. Například v opeře musíte v danou sekundu okamžitě provést to, co musí pasovat do muziky a není možné nějak váhat.
Činoherci zase zapomínají často, že opera je svébytný útvar, kde se najednou děj zastaví a čtvrt hodiny vám jednající postava odhaluje své nitro. Což ve skutečnosti jakoby v činohře může proběhnout během deseti sekund. Herec se nějakým způsobem zatváří, něco řekne, a divákovi je hned jasno.

Operní zpěvák má tedy více omezenou gestiku?
Neřekl bych. Dobrý zpěvák může pracovat se svým obličejem a tělem naprosto normálně. Pokud jde o nějakou brilantní árii, namáhavou a dlouhou, pak je lepší, když nedělá příliš mnoho. Pohyby ho pak rozptylují, ale ne že by toho nebyl mocen.
Problém operní režie je v tom, že režiséři zapomínají, že ve velkém operním domě se nejpříznivěji zpívá z forbíny. Pokud je hlas na správném místě tak se nese. Hudební divadlo, opera, je trochu jiná forma než činoherní.
Dochází k tomu, že hudební kusy režírují lidé, kteří nejsou obeznámeni s hudbou, a dokonce ani neznají noty, ani číst partituru a pracují jenom s libretem, aniž by měli klavírní výtah.

Rozčiluje vás tento stav při vaší práci?
Měl jsem to štěstí, že jsem se do podobné situace nikdy nedostal. Stav ale znám od kolegů zpěváků, kteří jsou velmi na rozpacích a jsou z toho smutní, protože jakoby nemohou vyhovět tomu režisérovi, ten se pak třeba zlobí, a myslí si, že mu to dělají schválně. Příprava operních režisérů by měla být specializována, zejména v oblasti hudebního vzdělávání.

Jste specialista na barokní hudbu, volil jste podobně jako lékaři mezi chirurgií a psychologií? Jak k tomu vůbec došlo?
Myslím, že to tak trošku vyplynulo samo. Celou dobu jsem se této muzice rád věnoval. Ve skutečnosti jsem už po absolutoriu na konzervatoři začal hrát s ansábly Collegium flauto dolce a Camerata Nova, což jsou ansábly starých nástrojů, s těmi jsme jezdili po světě a dělali koncertní turné. Čili to vyplynulo z toho, že náhle byly příležitosti. Víceméně mám rád i jinou hudbu. Zpěváky připravuji běžně i na romantický repertoár, abych pravdu řekl, je to svým způsobem náhoda, ale vůbec mě nemrzí, mám tuto hudbu rád.

Od aktivního hraní a zpěvu byl k dirigování již jen kousek?
Ansámbly jsem řídil celá léta. Potom mi nečinilo problém předstoupit před stále větší a větší formace a nechat převážit dirigování nad instrumentální hudbou. Protože je to báječné, když vím jaké smyky či prstoklady se mohou použít, neboť jsem to zažil na vlastní kůži. Kdysi jsem hodně zpíval, a dnes také zpěvu vyučuji, takže vím, co to znamená a obnáší.

Je vaše dirigování o zlomených taktovkách?
Občas ano, i o zlomených taktovkách. Většinou diriguji bez ní, neboť je to vynález předminulého století. Při dirigování nejsem úplně lhostejný, když se do toho pustím, zejména při zkouškách vesele lámu taktovky. Posledně jsem zlomil krásnou památeční po Václavu Smetáčkovi, což mě mrzí. Někdy prostě vylítnu a rozčílím se. Když umělci myslí na nákupy a ne na hudbu, holt začnu být trošku tvrdší.

Hovořil jste, že studujete, znamená to, že tak trochu „překládáte“ danou hudbu pro současnost?
Studuji především pro práci s druhými i pro sebe. Což znamená číst všechny možné dochované dokumenty a zároveň návody k provozování hudby, kterých se dochovala strašná spousta. Nejen návody ku provozování hudby, ale znát i okolnosti je báječné. Mimo jiné mám báječnou knihu, která se týká Handela, kde jsou soustředěny všechny jeho literární i ekonomické dokumenty. Třeba výplatní listiny muzikantů, z čehož můžete usoudit kolik jich a za kolik hrálo, nesmírně zajímavé. Handel sám psal, ale i podnikal. Provozoval koncerty za které vybíral peníze. Tam jsou jeho bankovní transakce, kupoval akcie a tak podobně.

Díky Handleovi jste se cítil pevný v kramflecích v kuponové privatizaci?
Naprosto ne, osobně jsem finanční antitalent. Vím jen, že jsem něco včas prodal. Naštěstí jsou mé hvězdy šťastně uspořádané.

Našel jste pro svůj život z oněch dokumentů nějakou inspiraci?
Většina těch lidí v tom svém největším a nejšťastnějším období víceméně pořád pracovali s celou hudební společností a pořád své nadání rozvíjeli dál a dál. V tom vidím asi takové to ideální pro život: Pořád pracovat a zase zdokonalovat další nové lidi.
V Orlandovi debutovaly dvě mladé zpěvačky, mé žákyně. Jana Levicová nikdy předtím nedělala velkou roli a zhostila se této obdivuhodně.
Druhá dáma, Eva Forejtová, zpívala v menších divadlech. Velká scéna Státní opery byl rovněž její debut. Další zpěváci – Ludmila Vernerová, Tomáš Černý a Pavla Vykopalová jsou též moji žáci, jež jsem dovedl do velké kariéry.

Dirigent, aktivní instrumentalista a profesor – tyto činnosti představují dobrou kompenzaci relaxace?
To je pravda. Je to příjemné. Celý život jsem strávil na zájezdech, které když trvají dlouho, tak unavují. Takhle, když pracuji s novými mladými lidmi, mohu vidět na jevišti jak mé zkušenosti znovu vykvetou a to mi dělá velké potěšení.

Jsou dnešní mladí žáci oproti třeba L. Vernerové trochu drzejší nebo dravější?
Neřekl bych. Jako ideální muzikant, kdo se jím narodí, tak ten je za jakýchkoli okolností skromnější. Vidíme příklady kdo je obchodně šikovnější, tím to směrem se dokáže prosadit. To jsou ale věci vnější. Pokud někdo preferuje nějaký rychlý přímý výstup, pak je to vždy jen na krátkou dobu. To nejde bez dlouhého těžkého a pokorného studia, pak se nemůže stát prvotřídní. To trvá dlouho.

27.12.2001 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!