Scéna.cz 

Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky

Předválečná generace profesorů konzervatoře, s níž jsme se mohli ještě setkat v šedesátých a sedmdesátých letech, měla vřelý vztah k francouzské kultuře. Na jejím čele stál prof. dr. Václav Holz-knecht a mohli bychom jmenovat další, přesto v bohatém výčtu bychom určitě na mnohé zapomněli. Bylo tomu tak proto, že francouzštinu aktivně ovládali, mnozí ve Francii studovali nebo působili, jiní měli v této zemi řadu uměleckých přátel. Toto pouto se však bohužel zpřetrhalo a v devadesátých letech, kdy jsme se opět bez obav mohli vydat do Francouzského institutu, už vše bylo jinak podle hesla: dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. O tom, proč se tak stalo či lépe řečeno nestalo, by neměla být tato stať. Spíš chce nastolit dlouhodobější otázku: Jak to, že se na našich jevištích tak málo hraje francouzská operní tvorba? Možná, že namítnete, vždyť se tu a tam uvádí v (pokřivené) francouzštině Carmen, jindy zoufalý dramaturg z ne-do-stat-ku nápadu sáhne po Gounodově Faustovi a Státní opera Praha dokonce přišla s odvážným projektem Meyerbeerova Roberta ďábla. Jenže francouzská hudebně dramatická tvorba je nesmírně bohatá, ať už zabrousíme do barokní opery, zastavíme se pak na chvilku u Adama, Aubera či Halévyho, zcela pomineme Berliozovo dílo (co takhle Trojané?) a skon-číme u Debussyho Pelléa a Mélisandy. Přitom úplně jsme vynechali rozsáhlou kapitolu 20. století a o tom, že existují tzv. přechodové zjevy, jako jsou Jules Massenet, jsme raději taktně pomlčeli.

Tento francouzský wagnerián zanechal obrovský hudebně dramatický odkaz a to nejen v podobě zprofanovaného houslového sóla z opery Thais. Má přinejmenším 15 dalších zpěvoherních titulů, mezi nimi Krále z Lahory, Hérodiadu, Manon, Cida, Esclarmonde, Sapho. Popelku, Dona Quijota, z nichž některé byly ve své době tak slavné, jako je dnes Jesus Christus Superstar. Věřím proto, že řada pamětníků zlatých časů francouzské jevištní hudby liberecké nastudování lyrického dramatu o čtyřech dějstvích Julese Masseneta Werther spíše uvítala jako cenné obohacení zpěvoherního jídelníčku. Podle slavného Goethova románu Die leiden des jungen Werthers napsali libreto Eduard Blau, Paul Millier a George Hartmann.
V málo vynalézavé a rozpačitě konvenční režii Martina Dubovice (z jeho vyznání v programové brožuře vyplývá, že tímto námětem spíše pohrdá) se v hlav-ní roli druhé premiéry představil holandský tenorista Roberto Frederick. Zjev na první pohled sympatický, milý, avšak bez romantického vyzařování a příslušné téměř hysterické rozervanosti. Jeho „posedlé“ zamilovanosti prostě nevěříme. Je sice nutno ocenit hřejivý hlas, který by určitě vynikl v Schubertově písňové tvorbě pro komorní okruh hudebních přátel, ale i pro nevelké liberecké divadlo (které mimochodem má dost nepříznivou akustiku) nemá příslušný objem a v orchestrálních fortissimech, jichž bylo až příliš, se ztrácel. Charlotta Sylvy Čmugrové obstála se ctí, se vším co k této dramatické roli patří. Pozor jen ve vypjatých místech na intonaci a rovněž určité přepínání by se později mohlo projevit nepříjemnou -új-mou na hlase. Pěvecky nejvýše v tomto obsazení cením představitelku spíše střed-ní role – Sofie. Je to Liana Somičová, která prokázala schopnost skvěle zvládnou vysokou polohu (na střední je nutno ještě pracovat) a zvonivá výška určitě dobře zapůsobila v celkovém kontextu hudební partitury. Albert Oldřicha Kříže oslovil oněginovskou důstojností a je určitě dobře, že i do menších rolí – Otec – jsou obsazováni tak znamenití pěvci jako je Yevhen Shokalo. Orchestr pod vedením Martina Doubravského nejednou zpěváky kryl, navíc barevnosti a před-im-pre-sio-nistické náladovosti objemností výplňových hlasů mnoho neprospěl. Přesto uzavírám svoji stať konstatováním: kéž by se francouzská tvorba objevovala na našich jevištích častěji. Určitě by to všem prospělo – divákům i umělcům. Nejdříve se ale musíme naučit tato díla správně interpretovat. Určitě v nich objevíme zapomenutou krásu.