Scéna.cz 

Strugala, FOK a Lutosławski

První letošní abonentní koncert cyklu C Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (8. 10., Smetanova síň) dirigoval proslulý polský dirigent Tadeusz Strugala. V první polovině koncertu zazněly dvě skladby Witolda Lutosławského, po přestávce pak Beethovenova Osmá.
Lutosławského Smuteční hudba pro smyčcový orchestr z roku 1958, která skladatele ve světě proslavila, patří k jeho raným dílům. Čtyřvětá skladba, hraná attacca, vytváří dva vzájemně od sebe oddělené oblouky. V prologu použil skladatel jen dva intervaly – zvětšenou kvartu a malou sekundu. Druhý oblouk je tvořen zdánlivým zrychlováním tepu hudby v následujících větách (Metamorfózy, Apogeum). V Epilogu se skladatel vrací v zrcadlové podobě k začátku. Skladba ve svém celku působí sugestivně a ve Strugalově pojetí také neuvěřitelně barevně. Střídají se v ní sóla a tutti a jednotlivé hlasy jsou místy vedeny velmi samostatně.

Proti tomuto dílu z padesátých let postavila dramaturgie Symfonii č. 3. Lutosławski ji psal v letech 1974 až 1983. Patří k jeho nejdůležitějším skladbám. Je opět dvoudílná, to je pro skladatelovo myšlení typické. Využívá dvanácti zvuků, výrazná je tu bohatá rytmická složka a barevnost zvuku. Časté jsou aleatoricky koncipované partie. To je pro orchestr, který je ve své práci většinou zvyklý na běžný, detailně vypracovaný zápis, velmi obtížné. Symfonie pod taktovkou Tadeusze Strugaly však zazněla v plném lesku. Je až obdivuhodné, jak hudebníci dobře a citlivě reagovali na dirigentovy pokyny, které se tu mohly jen čas od času a jen vzdáleně podobat běžným dirigentským gestům. Lesklý zvuk smyčců, bohaté využití bicích nástrojů a sólistické vstupy bicích i dechových nástrojů, to vše způsobilo, že symfonie vyzněla ve zcela podmanivém zvuku a strhujícím výraze. Provedení mělo současně určitý punc autenticity, neboť (jak mi dirigent po koncertě prozradil), kdysi se skladatelem podrobně probíral svou dřívější vlastní nahrávku symfonie a poznal tak skladatelovy představy o interpretaci díla. Za zmínku stojí i to, že posluchačstvo ocenilo jak Lutosławského hudbu samotnou, tak její vynikající provedení upřímným potleskem. To je důkazem, že publikum lze systematickou dramaturgickou prací vychovat k přirozenému přijímání a chápání hudby 2. poloviny 20. století.
Po přestávce zazněla Beethovenova Osmá. Poněkud mne překvapilo, že Strugala volil pro tuto snad nejkřehčí Beethovenovu symfonii poměrně velké obsazení smyčcových nástrojů (čtyři kontra-basy). Přesto vyzněla symfonie velmi plasticky, zvuk smyčců nikde nekryl zvuk dechových nástrojů a svěžest, čistota a půvab provedení všechny nadchly.
Dirigent Tadeusz Strugala byl po několik let stálým hostujícím dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. I když jím už není, doufejme, že tohoto vynikajícího umělce budeme v Pra-ze občas slýchat i nadále. Má našim orchestrům a skrze ně i našim posluchačům stále mnoho zajímavého co říci.