Scéna.cz 

O lásce a smrti

Letos už šestatřicátý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Brno Moravský podzim, pořádaný od 19. 9. do 6. 10., se volně vztahoval ke stému výročí úmrtí Giuseppe Verdiho a nesl tedy případný název O lásce a smrti. K takovému tematickému vymezení lze fakticky přičlenit cokoliv, což festivalová dramaturgie ve snaze o pestrost a poslu-chačskou přitažlivost programů zřetelně sledovala. Nic proti tomu: už dávno jsme byli nuceni si zvyknout, že z původně zcela výjimečné události dramaturgicky přímo nabité mimořádnými tituly jindy jen obtížně realizovatelnými, jakými se pyšnila prvá desetiletí festivalu, se stala událost především společenská. To je trend doby a reptání proti němu nic nespraví. I při tomto chápavém přístupu je však třeba poukázat na některé problematické skutečnosti. Tou první je pomalé vytrácení se díla Leoše Janáčka z festivalových programů. Letos působilo poněkud paradoxně, že Petr Pithart ve svém úvodním proslovu na slavnostním zahájení zdůrazňoval nepominutelnou spojitost Moravy, resp. Brna s Janáčkem, při pohledu do programové brožury však vyšlo najevo, že tento skladatel je přítomen (nebereme-li vážně úpravy pro kytarové kvarteto) pouze dvěma svými smyčcovými kvartety; ani tradiční závěrečná Sinfonietta – vzhledem k rozhodnutí, že letošní festival zakončí Verdiho Rekviem – nezazněla.
I přes tuto „diskriminaci“ však Janáček nakonec dominoval, neboť oba koncerty, na nichž byly uvedeny jeho smyčcové kvartety, patřily k těm dramaturgicky i interpretačně nejpřínosnějším. Listy důvěrné zazněly v (obapolně příznivém) sousedství Schönbergovy Zjasněné noci (26. 9., Besední dům), 1. kvartet zase na znamenitě vyznívajícím Pódiu nových talentů (28. 9., aula JAMU). V obou případech nadto lze hovořit o pozoruhodných interpretačních počinech. Janáčkovo kvarteto v dnešním obsazení (Miloš Vacek, Vítězslav Zavadilík, Ladislav Kyselák a Břetislav Vybíral) předvedlo pojetí zajímavě rozvíjející zakladatelský interpretační kánon někdejšího obsazení souboru s primáriem Trávníčkem: Listy důvěrné byly cítěny velmi dramaticky, naléhavě, s prudkými kontrasty; cenná byla na této interpretaci preciznost detailů i obrovské, mnohdy nečekaně objevné zvukové bohatství. Studentské Graffovo kvarteto (Štěpán Graffe, Lukáš Bednařík, Lukáš Cybulski a Jaroslav Havel) prošlo tříletým školením u primária Janáčkovců Vacka a představuje nejmladší, nastupující generaci interpretů. Jeho provedení Janáčkova 1. smyčcového kvartetu stavělo rovněž na vyhrocených kontrastech a pře-bohatých barevných nuancích a nad-to mělo sympatickou jistotu a průraznost mládí. Tyto dva interpretační zážitky tvořily kontinuální linii, přitom však v obou případech ozvláštněnou výraznými individualitami jednotlivých členů – zkrátka, řečeno parafrází klasika: o budoucnost našeho kvartetního umění nám netřeba se obávati.

Také Sexteto Českých filharmoniků (B. Kotmel, O. Bartoš, J. Pondělíček, J. Šimon, P. Hejný a J. Špaček) odvedlo v Schönbergově Zjasněné noci výrazný výkon, podobně jako klarinetista Tomáš Komárek s Graf-fo-vým kvartetem ve Weberově kvintetu. Radim Pančocha se v úvodu téhož podvečera představil jako znamenitý lisztovský pianista.
Zmiňované koncerty byly ovšem v pr-vé polovině festivalu Moravský podzim spíše výjimkou, zbývající většina akcí programově sázela spíše „na jistotu“ a bohužel se některé posluchači přímo podbízely. A to je druhá skutečnost, kterou je třeba v souvislosti s letošním festivalem zaznamenat. Podbízivostí není ani tak míněno zařazování skladeb typu Piazzollovy Historie tanga či Fučíkova Vjezdu gladiátorů (které byly voleny vzhledem k charakteru programu či obsazení), a dokonce ani ne zoufale nudných skladeb Guridiho či Rodriga patřících do sféry „vyššího populáru“, jimiž orchestr z Malagy chtěl propagovat španělskou hudbu, jako spíše fakt, že už dopředu byly jako festivalové „hity“ prezentovány Bernsteinova Mše (19. 9., hala Rondo) a autorský večer Ivy Bittové (23. 9., Besední dům). Z těchto dvou akcí dávám jednoznačně přednost vystoupení Bittové, které bylo invenční, soustředěné a sympaticky introvertní, zatímco Bernsteinova Mše byla vnějšková a hysterická (jedním z mála lidsky působivých momentů byla pro mne krátká aktualizace v souvislosti s teroristickým útokem na USA). Není to výtka směrem k realizačnímu týmu a účinkujícím: režisér Stanislav Moša se svými spolupracovníky odvedl standardně profesionální výkon, Richard Morris (Kněz), Frank Odjidja (Kazatel) a tři stovky dalších účinkujících v čele s dirigentem Milošem Machkem výkon na nejvyšší úrovni. Bernstein však v tomto díle překračuje hranice nejen žánrů, ale i únosnosti: provokuje, ohlušuje (zejména pro tu část publika, která seděla v dosahu reproduktorů, byl večer fyzickým utrpením), předvádí bombastické orgie, ale nezdařilo se mu vyvážit tyto polohy kladnými hodnotami: závěr, který měl asi být katarzí, vyzněl zcela plakátově. A tak vzhledem k diskutabilnímu uměleckému přínosu díla a vzhledem k tomu, že Mše spolkla sumičku, za niž by se dal pořídit docela obstojný menší festival, provázely její brněnské uvedení rozporuplné pocity.
Dalším velkým festivalovým hitem měl být pěvecký recitál Evy Urbanové, avšak pěvkyně nevystoupila. Plnoprávně ji nahradila Anda Louise Bogza (22. 9., Janáčkovo divadlo), která byla schopná a ochotná předvést velmi podobný program z děl českých a italských operních mistrů. Spolupracoval sbor a orchestr brněnské opery řízený Janem Zbavitelem a pěvec Richard Novák. Zatímco Novákovou doménou byla stále kultivovaná piana, vsadila Bogza naopak na znělost a na krásnou barvu svého hlasu. Technickou brilancí a svítivostí tónu upoutal též druhý záskok, jímž bylo vystoupení houslisty Františka Novotného (zahrál Wieniawského Fantazii na Gounodova Fausta) na tradičně výborném koncertě Pražského komorního orchestru (27. 9., Besední dům).
Programovou dominantou, jíž vyvrcholila prvá polovina festivalu, byla premiéra Ifigenie Michala Košuta (28. 9., foyer Janáčkova divadla). Skladatel označil své dílo jako „rituál podle Eurípida“, což je velmi případné označení pro komplikovaný mnohovrstevný útvar, v němž se uplatňuje výrazový tanec, v němž sbor zajatých žen recituje (živě i z pásu), v němž důležité postavení mají mluvené role a teprve asi poslední třetina je operou – oratoriem. Osobnostní rukopis Michala Košuta byl dobře čitelný v exponování zvukově vynalézavých ploch, do nichž jsou v klíčových místech působivě vsazeny „vladařské“ refrény žesťového lesku a barokní vznešenosti či drobivé pasáže cembalového charakteru. Protagonisté vystupují živě (mají ovšem mikroporty), jinak je hudební dění zprostředkováno magnetofonovým pásem.
Košutova více než hodinová skladba měla zřetelnou gradaci a působivost podtrženou vynikajícím scénickým ztvárněním režisérky Karly Štaubertové-Sturm a choreografky Vladimíry Kartouzové. Jediné, co vadilo na vyznění celku, byla takřka nulová srozumitelnost textu titulní hrdinky. Úloha Ifigenie byla svěřena Japonce Nao Higano, která odvedla pěvecky i pohybově výborný výkon, avšak její výslovnosti nebylo z pochopitelných důvodů rozumět.