Scéna.cz 

Opera až filmově plastická

Tvůrci nové inscenace Traviaty usilovali podle slov uměleckého šéfa opery Jaroslava Kyzlinka o lepší jevištní tvar inscenace. Myslím, že ho s úspěchem dosáhli. Na první pohled je na nové inscenaci patrné dokonalé skloubení režijní, scénické a hudební složky. I když mi scéna Jany Zbořilové přišla v prvním dějství poněkud prázdná a studená, prokázala její funkčnost následující dvě dějství. Za pozornost rozhodně stojí režie Zbyňka Srby. Díky dokonalé spolupráci se scénografkou dokázal zapůsobit neobvyklým způsobem na emoce diváků především ve třetím jednání, které se v této inscenaci stalo skutečným vrcholem. Když za zvuků doléhajícího karnevalového veselí nemocná Violetta tančí, projíždí za jejími okny pohřební vůz. Člověku běhá mráz po zádech. Také scéna umírání hlavní hrdinky je až filmově plastická. Režie přenáší diváka s Violetou téměř až na onen svět. Přesto některé detaily působily nadbytečně. Mám na mysli opakované hlasité bouchání pěvců do stolů, což v opeře na rozdíl od činohry působí poněkud rušivě. Opakovaný vtip navíc přestává být vtipem.

Hudebního nastudování se spolehlivě ujal Jaroslav Kyzlink. Již dříve překvapil svými kreacemi v Nápoji lásky, Kouzelné flétně, Adrea Chénierovi, Nabuccovi a Čertovi a Káče. Výjimkou není ani Traviata. Orchestr, kterému zavedení poloviční stagiony v brněnské opeře pomohlo snad ze všech jejích složek nejvíc, podal standardně velmi kvalitní výkon.
Yvetta Tannenbergerová zpívala Violettu ve svém životě vůbec poprvé a napoprvé skvěle! Svůj hlas předvedla ve velké šíři technických i výrazových prostředků. Zatímco v prvním jednání je koloraturní divou, ve druhém a třetím dějství se promění ve velkolepý lyrický soprán tak, jak si to role žádá. Její výraz vychází z její perfektní hlasové techniky. Celý její projev navíc působí lehce a přirozeně. Její Violetta není jen křehkou, nemocnou nebo rezignovanou bytostí. Bojuje o svého Alfréda i o svůj život. Je plná emocí a právě tím je divákovi blízká.
Dokonalým partnerem jí byl ve druhém dějství Andriy Shkurhan jako Germont. Pro lyrického barytonistu je tato role základním stavebním kamenem celého romantického repertoáru. Shkurhan si toho je vědom. Především duet s Violettou ve druhém dějství, kdy oba tiší hlas do pianissima se stal vrcholným zážitkem. O kvalitách dirigenta Jaroslava Kyzlinka svědčí také to, že dokázal přizpůsobit orchestr pomalým tempem pěvcům, čímž jen vynikla přirozená kantabilita druhého dějství. Jen v prvním dějství se mu díky rychlejšímu tempu nedařilo úplně dosáhnout kýžené harmonie mezi orchestrem a zpěváky.
Je škoda, že i nejlepší z ohlášených představitelů Alfréda Plamen Prokopjev měl problémy ve výškách. Nejvíce se to projevilo v obávané kabaletě „Oh mio rimorso!“ na začátku druhého dějství. Naštěstí umí se svým hlasem zacházet a při nasazení piana, které rád a dobře používá, nejsou tyto problémy tak patrné. Také proto má ke ztvárnění této role dobré předpoklady. Velkým zklamáním na mě zapůsobila informace, že do role Alfréda je mimo jiné obsazen i Milan Vlček. Technické problémy jaké má tento mladý pěvec ve svých třiatřiceti letech jsou alarmující. Doufám, že jej vedení opery nebude do role často obsazovat. Mělo by to za následek snížení úrovně celé inscenace.
Zatímco bez Violettiny kabalety „Sempre libera“ si nikdo nedokáže Traviatu představit, tenorová a barytonová se běžně vynechává. Když už se dirigent Kyzlink rozhodl zařadit tenorovou kabaletu, proč nezařadil rovnou také barytonovou? Je to zarážející především proto, že do role Germonta jsou obsazeni tři špičkoví lyričtí barytonisté (Kamas, Chmelo, Shkurhan).
Představitele hlavních rolí doplňoval vynikající brněnský operní sbor a svými výkony ve vedlejších rolích i ostatní sólisté. Ty jsou svým rozsahem velmi nevděčné, i když i malé role se dají zpívat dobře a špatně. Všichni zúčastnění však dali do svých rolí maximum sil, takže celkový výsledek je nad očekávání vynikající. Ostatně desetiminutové bouřlivé ovace diváků po představení to jen potvrzují.

Giuseppe Verdi La traviata Dirigent Jaroslav Kyzlink; režie Zbyněk Srba, scéna a kostýmy Jana Zbořilová; sbormistr Josef Pančík; choreografie Zdeněk Prokeš; pohybová spolupráce Hana Charvátová.
Janáčkova opera Brno, premiéra 26. října 2001