Scéna.cz 

Hudební rozhledy v lednu 2012

Anglický gentleman sir Colin Davis se do Prahy vrací po šesti letech, kdy zde dirigoval Českou filharmonii. Tentokrát vystoupí v programu sestaveném z hudby Josepha Haydna, Antonína Dvořáka a Jeana Sibelia. Posluchači si možná vzpomenou na jeho hostování na Pražském jaru 2005, kdy Londýnskému symfonickému orchestru připadla čest zahajovat festival Mou vlastí. Vypadá to, že si britská dirigentská legenda, proslulá svým neautoritativním přístupem k orchestru, užívá spíše výhod, jaké přináší vysoký věk: je z něj cítit vyrovnanost a jemně sarkastický nadhled, těší se z přítomné chvíle a uplynulá léta považuje za šťastná. V rodné Británii požívá sir Colin statutu národního pokladu. Píše se o něm v superlativech a s úctou – on ale zažil i dobu, kdy nemohl zavadit o angažmá a vypískali ho ze scény. Jeho životopis by se jistě četl se zatajeným dechem, on však nehodlá zanechat žádné vzpomínky ani autobiografii.

Po Brynu Terfelovi, Elině Garanče, Mariuszovi Kwiecieńovi nebo Jonasovi Kaufmannovi jsme ve Smetanově síni Obecního domu mohli alespoň v recitálu 16. listopadu loňského roku poznat „na živo“ pěvecké mistrovství další hvězdy Metropolitní opery – Sondry Radvanovsky. V závěru přenosů loňské sezony vystoupila jako energicky vášnivá Leonora, která je ve Verdiho Trubadúrovi ochotná obětovat za záchranu svého milovaného i život. Také při svém prvním pražském recitálu tato dvaačtyřicetiletá americká sólistka předvedla, že vládne znělým, plným, barevným hlasem typickým pro obor spinto spíše ve vyšší tessituře, s nímž lehce dosahuje vysokých poloh a zároveň dokáže dát partům emocionálně silný dramatický výraz. Její soprán, založený na suverénním ovládání dechu, se báječně nese prostorem především v hutných forte, dokáže ho ovšem hladce ztišit do jemných, ovšem znělých pianissim.

Opera Giuseppe Verdiho La traviata nemůže zklamat. Dojemný příběh s fascinující hudbou vždy u posluchače vyloudí slzičku. Zvlášť, je-li podán krásnými hlasy s uchvacujícím bel cantem. A to se na scéně vídeňské Staatsoper daří téměř vždy. Francouzka Natalie Dessay v roli Violetty, které se ujala 18. 10. loňského roku, je její ideální představitelkou. Je to pěvkyně par excellence, koloratury zvládá bravurně, posazená na dechu se pevně nesou i ta nejjemnější piana, která si v roli užívá. Je ovšem schopna i úderné dramatické polohy a znělé jsou i spodní tóny. V počátečních recitativech se šetří, ale v belcantových áriích její hlas roste. Zjevem je to křehká bytost, jako někdejší tanečnice dokáže vyjádřit pouhým držením těla niterné stavy duše. V závěrečné scéně, jen v kombiné, bez paruky a s bílým obličejem, je přízrakem, který diváka uhrane. Partnerem je jí v roli Alfreda Charles Castronuovo, tenorista z New Yorku. Mladý, pohledný, energický a herecky přesvědčivý.

Poslední čtvrtina devatenáctého a začátek století dvacátého zaznamenaly velký rozvoj divadelnictví jak na státní, tak, a to především, na komunální úrovni. Stávající divadelní stánky již nebyly zcela vyhovující ani po technické stránce, ani z bezpečnostních hledisek. Časté požáry jich tedy nejen celou řadu zničily, ale také byly důvodem značných ztrát na životech diváků. V důsledku bouřlivého světového hospodářského vývoje a pokračující industrializace města bohatla a mohla si výstavbu nových divadel dovolit. Pro zajímavost: statistiky uvádějí pro rok 1889, že v Americe, Anglii, Francii, Německu, Rakousko-Uhersku a Rusku bylo registrováno 302 divadel (statistika do toho ovšem nezahrnula na počet divadel nejbohatší zemi na světě, Itálii.). Po 37 letech, v roce 1926, však již bylo v Evropě včetně Itálie divadel 2500! Po architektonických projektech nových, ale zároveň ne předražených divadelních budov tedy v těchto letech vznikala velká poptávka.