Scéna.cz 

Pohádka s noblesou

Řádnou porci klasiky nadělil k vánocům tanečním nadšencům Aerofilm - v jednom dni hned dvě baletní představení - přímý přenos Louskáčka z Velkého divadla v Moskvě a Spící krasavici v podání Královského baletu v Londýně.
Londýnská inscenace Čajkovského Spící krasavice je rekonstrukcí představení z roku 1946 v původní choreografii Maria Petipy rozšířené Frederickem Ashtonem, Antony Dowellem a Christopherem Wheeldonem. Obnovený balet byl uveden poprvé v roce 2006 u příležitosti oslav 75. výročí založení Královského baletu, dnes jednoho z nejlepších světových souborů, sahajícího svými kořeny do předválečné doby, jemuž v roce 1956 udělila britská královna titul Královký balet (The Royal Ballet Company).

Inscenace Spící krasavice v roce 1946 měla symbolický význam. Během druhé světové války přestal Royal Opera House fungovat jako divadlo a byl přeměněn v obří tančírnu, jejímiž hlavními hosty byli vojáci. Baletní soubor vystupoval na různých místech mimo Londýn a když se na konci války mohl vrátit na svou domáckou scénu, bylo rozhodnuto zahájit mírovou epochu právě Spící krasavicí jako připomínku dlouhého válečného spánku a probuzení k novému životu.

Současné představení vzniklo v produkci umělecké ředitelky souboru Monicy Mason, repliky původních kostýmů a výprava jsou dílem Petera Farmera, který měl mnohem snadnější práci než jejich autor Oliver Messel v roce 1946. Tehdy nebyl k dispozici vhodný materiál a tak se královské bohatství vytvářelo přímo na koleně třeba i ze starého papíru. Inscenátoři byli vynalézaví, chtěli lidem dopřát po šedých a hubených letech co nejvíce lesku a nádhery a také se jim to podařilo.

Balet Spící krasavice s předehrou a třemi akty je založen na příběhu Šípkové Růženky. Tu zastupuje princezna Aurora, sudičky mají podobu krásných vil, jinak až na několik dalších odchylek se děj odvíjí, tak jak jej známe. Královská rodina zapomněla pozvat na křtiny malé princezny vílu Carabosse, která se pomstí za tuto urážku hroznou kletbou. Její věčný dopad zmírní dobrá Šeříková víla na stoletý spánek a prostřednictvím prince Florimunda po určené době probouzí Auroru k a celý spící dvůr v zarostlém zámku z dlouhého snu.

Představitelé hlavních hrdinů - Lauren Cuthbertson jako Aurora a Sergej Polonin jako Florimund snad ani nemohli být lépe vybráni. Ví se o nich, že mají "mimořádně dobré" i mimopracovní vztahy a oba o tom hovoří jako o velké přednosti, z které profitují nejen oni sami ale především diváci.

Lauren Cuthbertson stále s úsměvem a živelnou nepředstíranou radostí září jako Jitřenka, elegantně, s lehkostí, jakoby mimochodem a přitom precizně provádí obtížné kroky, balancuje ve váhách, vytáčí vysoustruhované piruety a vznáší se jako vážka ve skocích. Se stejnou elegancí a až s ženskou měkkostí výrazu, která neumenšuje fyzickou zdatnost mohutných skoků jí sekunduje Sergej Polonin. Oba vysoce senzitivní dokáží vyjádřit své prožitky v jemných nuancích a jejich vibrující duety - např. princ a vidina Aurory ve druhém dějství nebo svatební tanec v posledním aktu jsou atakem na divákovy emoce.