Scéna.cz 

Musique à la Chapelle Royale de Versailles

V ekonomicky nejisté době znatelně ubylo nových nahrávacích projektů a řada společností raději sahá ke znovu vydávání starších osvědčených titulů, z nichž mnoho ani po dlouhém čase neztratilo na své kvalitě. Společnost EMI vydala pod názvem „Musique à la Chapelle Royale de Versailles“ komplet pěti nahrávek, zachycujících duchovní skladby francouzského baroka. Všechny byly natočeny v letech 1992–1994 pod vedením předních osobností zdejší hudební scény. Každý z disků také obsahuje kompozice jednoho autora, a celý komplet tak zachycuje výseky necelého století francouzské hudby.

První nahrávka nás přivádí do doby, kdy Ludvík XIV. z Francie budoval prvořadou evropskou velmoc. Tehdy v královské kapli působil Henry Du Mont (1610–1684), jehož osobnost stojí ve stínu Jeana¬ Baptisty Lullyho, jak je tomu také u mnoha dalších. Pro bohoslužby královského dvora zkomponoval celou řadu duchovních skladeb, z nichž dirigent Olivier Schneebeli, vedoucí Centra staré hudby ve Versailles, vybral jeho moteta, která byla publikována tiskem v roce 1686. V těchto skladbách se spojuje intimita bohoslužeb s pompou dvora nejmocnějšího evropského vladaře. Nahrávka i dnes vyniká svěžestí, důkladnou přípravou i aktuálností interpretace. Schneebeli ji pořídil se svým sborem Les Pages et Chantres de la Chapelle de Louis XIV. Jeho homogenní a plastický zvuk jedinečným způsobem dotvářejí chlapecké hlasy, z nichž se sbor také skládá. Chlapeckých sopránů je pak využito taktéž na sólové sopránové party, kde neškolený dětský hlas zajímavým způsobem kontrastuje s ostatními profesionálními sólisty. Ostatní sólové hlasy nazpívali vynikající sólisté, kontratenorista Howard Crook, tenorista Hervé Lamy a barytonista Peter Harvey. A velice dobrý je také výkon orchestru, kterým je slovenský soubor Musica Aeterna s uměleckým vedoucím Peterem Zajíčkem. Nahrávka je tak zároveň milým připomenutím faktu, že již v roce 1993 tento ansámbl patřil mezi špičková evropská tělesa.

Jediným výrazněji slabším článkem celého kompletu je záznam Requiem a Miserere, které zkomponoval André Campra (1660–1744). Camprovy skladby patří mezi klasické ukázky francouzské duchovní tvorby a zejména první zmíněnou Messe de Requiem můžeme zařadit do jejího zlatého fondu. S výše zmíněným Schneebeliho sborem obě kompozice nahrál Jean¬ Claude Malgoire se svým orchestrem dobových nástrojů La Grande Ecurie et la Chambre du Roy. Sólových partů se zde ujali legendární kontratenorista Dominique Visse, který se věnoval také středověké a renesanční polyfonii, tenorista Gilles Ragon a opět barytonista Peter Harvey. I přes dobré výkony jednotlivých složek celou nahrávku silně determinuje Malgoirovo tempové pojetí. Úvodní sbor je například ve zkrácené formě francouzské ouvertury pomalá – rychlá, avšak na této nahrávce nedochází k žádnému tempovému ani charakterovému odlišení. Problematická jsou taktéž tempa u některých dalších částí, kde některé jsou v překvapivě svižných tempech, čímž se uměle vytváří kontrast tam, kde byla porušena přirozená tempová struktura díla jako celku. Zajímavostí je, že Malgoire v Requiem použil podle dobové praxe hoboje, i když jsou v partituře z dechových nástrojů předepsány pouze flétny. Omezení dechových nástrojů, ve Francii nesmírně oblíbených, v zádušních skladbách na pouhou dvojici fléten bylo v té době běžnou praxí a skladatelé tak docilovali jemných zvukových barev, čímž se velmi dobře podtrhla také intimita samotného obřadu.

Jednou ze stěžejních postav francouzské hudby na přelomu 17. a 18. století byl cembalista a skladatel François Coupe¬rin (1668–1733). Působil u dvora jako clavecinista, učitel hudby dětí královské rodiny, ale také působil jako varhaník na několika významných kůrech. Jako duchovní skladatel upřednostňoval tzv. petite motet, tedy formu, která kladla důraz na zpěvní hlasy, jež nezřídka využíval koncertantním způsobem. Hlavním a nejčastějším doprovodem jim bylo basso continuo, jež však také mohly doplňovat další nástroje jako flétny, hoboje a housle. V letech 1703–1705 Couperin napsal taková moteta pro bohoslužby královské kaple ve Versailles. Výběr z nich natočil cembalista Christophe Rousset, umělecký vedoucí souboru Les Talents Lyriques. Skvělé je sólové obsazení, kde si vysoké party, tzv. dessus, rozdělily Sandrine Piau a Caroline Pelon a mužské hlasy zpívají tenorista Jean¬ Paul Fouchécourt a basista Jérôme Corréas. Jednotlivé hlasy se velmi dobře pojí ve sborových místech a sólové pasáže zase mají punc koncertantního využití hlasu, tak typického pro Couperina. Taktéž tato nahrávka se svou kvalitou ještě dnes může postavit mezi pozdější projekty. Louis¬ Nicolas Clérambault (1676 až 1749), byl ve své době znám především jako varhaník a autor velmi populárních světských kantát, které vyšly tiskem v několika sešitech. Jako varhaník působil také ve Versailles, avšak na jaře 1715, tedy krátce před smrtí Ludvíka XIV., odešel do Královského domu v Saint¬ Cyru, kde se stal varhaníkem a ředitelem hudby. Tato instituce pečovala o vzdělání dcer z chudších šlechtických rodin, aby se jim tak dostalo kvalitního vzdělání. Při mších zde účinkoval ansámbl, jejž tvořily právě chráněnky této „školy“ a Clérambault tedy využíval všech škál ženských hlasů, podobně jak tomu bylo v případě Antonia Vivaldiho a proslulého benátského sirotčince Ospedale della Pietà. Podle tohoto vzoru vznikl soubor s příznačným názvem Les Demoiselles de Saint¬ Cyr, jehož uměleckým vedoucím je varhaník Emmanuel Mandrin. Nahrávka je tak zajímavým dokladem toho, jak asi vypadaly produkce urozených slečen ve zdejším ústavu. Tříhlasý dívčí sbor, v tomto případě tedy spíše ženský, je barevně prostší a jemnější, než je tomu u klasického smíšeného sboru. Clérambault ve svých skladbách, které jsou zachyceny na této nahrávce, využívá jak italské koncertantní vlivy, tak se inspiruje i chorálem, jehož tradice pokračovala ve francouzské liturgii stále se značnou intenzitou. Vokální party poodhalují úroveň zpěvu, který se v Saint¬ Cyru pěstoval na poměrně vysoké úrovni. Záznam těchto skladeb je velmi zajímavý především nevšední barevností ženského sboru a také dobrou technickou přípravou. Nedostatkem je pak vyčnívání několika ostřejších hlasů ze sborového celku i sólových ansámblů a u některých pěvkyň jsou taktéž problematické technické nečistoty v ornamentice, které jsou však po hudební stránce vypracovány velmi detailně.

Poněkud nezvyklé je spojení s duchovní hudbou u Jeana¬ Philippa Rameaua (1683–1763), jedné ze zásadních postav francouzských hudebních dějin. Tento proslulý cembalista a operní skladatel totiž za svůj život napsal pouze čtyři duchovní skladby, a to velká moteta mezi lety 1713–1720. Tři z nich (Deus Noster Refugium, Quam Dilecta a In Concertendo) zachycuje poslední nahrávka celého kompletu. Skladby jsou zajímavé tím, že v této ranější Rameauově tvorbě se spojuje tradiční francouzský styl s novátorskými rysy, jež jsou typické pro jeho pozdější díla operní. Náročných vokálních partů se zhostili skutečně vynikající sólisté, mezi nimiž nejvíce vyniká především sopranistka Véronique Gens a tenorista Jean¬ Paul Fochécourt. Soubor Le Concert Spirituel, jehož uměleckým vedoucím je Hervé Niquet, není třeba nijak dlouze představovat a také tato nahrávka je skvěle připravena. Hra orchestru je velmi precizní, plná dynamických odstínů a barev, zejména u dechových nástrojů, a výborně koresponduje s pěveckou složkou. To vše platí taktéž u sboru, který nesnadné party interpretuje skutečně na výbornou. Charakteristickým přívlastkem je pak dokonalý Niquetův cit pro ty nejmenší detaily, které jsou u Rameaua nesmírně důležité. Jedná se opět o nahrávku, která je svou kvalitou i hudebním pojetím stále aktuální.

Celý komplet tedy nabízí pohled do různých koutů francouzské duchovní hudby 17. a 18. století od komornějších skladeb po velká moteta s orchestrem. V případě nahrávek skladeb Du Montových, Couperinových a Rameauových se navíc jedná o záznamy, jejichž kvalita je po všech stránkách stále řadí mezi špičkové nahrávky. Některé pak navíc nabízejí stále nevšední řešení, ať jsou to již chlapecká sóla, či ženské sbory u Clérambaulta. Samotnou hudbu pak doplňuje booklet, v němž je řada zajímavých informací ke skladatelům i jejich kompozicím, byť není nijak mnohomluvný.

VIRGIN CLASSICS 50999 917701 2 7
Musique à la Chapelle Royale de Versailles
Henry Du Mont: Nisi Dominus, Symphonie en sol, Benedic Anima Mea, Pulsare Tympana, Symphonie en ré, Domine quid multiplicadi sunt, O Panis angelorum, Magnificat; André Campra: Requiem, Miserere; François Couperin: Motets; Louis¬ Nicolas Clérambault: Chants et Motets pour la Royale Maison de Saint¬ Louis; Jean¬ Philippe Rameau: Deus Noster Refugium, Quam Dilecta, In Convertendo
Howard Crook – kontratenor, Hervé Lamy – tenor, Peter Harvey – baryton, Les Pages et Chantres de la Chapelle Maîtrise du Centre de Musique Baroque de Versailles, Musica Aeterna, dirigent Olivier Schneebeli; Dominique Visse – kontratenor, Gilles Ragon – tenor, Peter Harvey – baryton, La Grande Ecurie et la Chambre du Roy, dirigent Jean¬ Claude Malgoire; Les Talens Lyriques, umělecký vedoucí Christophe Rousset; Delphine Collot, Donatienne Michel¬ Dansac a Catherine Greuillet – dessus, Les Demoiselles de Saint¬ Cyr, umělecký vedoucí Emmanuel Mandrin; Véronique Gens, Isabelle Desrochers – soprán, Jean¬ Paul Fouchécourt, Hervé Lamy – tenor, Peter Harvey, Marcos Loureiro de Sa – baryton, Stephan Imbodem – bas, Le Concert Spirituel, umělecký vedoucí Hervé Niquet
Komplet pěti nahrávek z let 1992 – 1994, reedice 2010
Celkový čas 65:37, 72:53, 74:26, 68:56 a 68:12. Zdroj Hudební rozhledy 12/11 - Lukáš Vytlačil