zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hudební rozhledy v prosinci 2011

Hudební rozhledy v prosinci 2011

Mladá americká mezzosopranistka Kate Lindsey zpívá v newyorské Metropolitní opeře, v operních domech v Los Angeles, San Francisku, Londýně, Paříži, Mnichově, Curychu aj. Do Prahy přijede poprvé jako další tvář agentury Nachtigall Artists a zahájí její hostinu slavných operních hvězd v roce 2012: Rolando Villazón 13. 4., Elina Garanča 25. 9. a Ildebrando D´Arcangelo 23. 10. Kate Lindsey vystoupí 25. 1. 2012 ve Smetanově síni a Praze nabídne pestrý program složený z oper i operet Mozarta, Offenbacha a Lehára a písňový cyklus Hectora Berlioze Les Nuits d‘ Été, op. 7 na slova Théophila Gautiera. V koncertní fantazii Carmen Pabla de Sarasate a dalších skladbách uslyšíme na koncertě také mimořádně talentovaného mladého houslistu Romana Patočku, vítěze řady prestižních mezinárodních soutěží včetně Sarasatovy soutěže v Pamploně. Český národní symfonický orchestr bude dirigovat Paolo Arrivabeni.

Mnozí jsme operu Jakobín Antonína Dvořáka slyšeli prvně někdy v dětském věku. Bere se jako vstupenka na operu, dílo vhodné i pro děti – tedy snadné k porozumění. Lépe zdůraznit, že Jakobín, úchvatný každým taktem, je dokonale mistrovské dílo. Věřme Dvořákovi: „Kdybyste dílo slyšel, jsem přesvědčen, že byste řekl ,Bravo‘! Nemýlím se tak snadno“, napsal nakladateli Fritzi Simrockovi. Na adresu svých odpůrců (pod praporem Zdeňka Nejedlého jich měl hodně) prohodil zřetelně – „Pochybovači o mém dramatickém nadání budou spokojeni, ne-li překvapeni!“ Pracoval vysloveně s chutí, s duchaplnou libretistkou Marií Červinkovou-Riegrovou cizelovali každou notu, každou slabiku. Opera existuje ve dvou verzích, od premiéry roku 1898 se hraje ta druhá, v Národním divadle v Praze, kde měla v hudebním nastudování Tomáše Netopila a v režii Jiřího Heřmana premiéru 8. a 9. října, právě ve třináctém nastudování.

I letošní Salcburské slavnosti přilákaly z nejrůznějších zemí tisíce návštěvníků, jimž opět nabídly dramaturgicky promyšlený pestrý program v podání těch nejuznávanějších interpretů současných světových scén. Milovníci oper mohli vybírat ze sedmi titulů, z nichž tři byly uvedeny v premiérách (Straussova Žena bez stínu, Verdiho Macbeth a Janáčkova Věc Makropulos, která se objevila na festivalu vůbec poprvé), tři v nových nastudováních (Mozartovy opery Figarova svatba, Così fan tutte a Don Giovanni) a jeden – vlastně dvojice uvedená v jednom večeru – koncertně (Stravinského Slavík a Čajkovského Jolanta). I pro příznivce koncertů však byla připravena bohatá nabídka: vedle samostatného cyklu Vídeňských filharmoniků a dvojice koncertů Berlínských filharmoniků se např. opět představilo i několik hostujících orchestrů v čele s orchestrem Simón Bolívar Symphony Orchestra z Venezuely, dirigovaným proslulým Gustavem Dudamelem.

Claudio Arrau, jeden z gigantů klavírního umění 20. století. Jakákoli diskuse na toto téma předem zamítnuta. Ale tentýž Claudio Arrau, mistr překlepů, šumlů, artikulačních mlhovin. Jak se mohlo stát, že pianista, jemuž tolik malých notiček spadlo pod pult, přesto vstoupil do elitní společnosti těch největších? Pokusím se na tuto otázku odpovědět, sám za sebe a v rozsahu vymezené dvoustrany. Především se musím opravit: pod pult tomuto noblesnímu Chilanovi se skotským šlechtickým rodokmenem nepadalo nic prostě proto, že hrál vše zpaměti. Celý svůj obrovitý repertoár, sahající od Bacha až po Bouleze. Kdosi spočítal, že měl nejrozsáhlejší nastudovaný repertoár ze všech velkých pianistů. Sám přiznává Bernardu Gavotymu v rozhovoru v roce 1962, že má 76 samostatných recitálů a 63 koncertů, a dodává: „Je to možná extrémně mnoho, ale když uvážíte, kolik pokladů nepředstavitelné ceny je roztroušeno po hudebních dějinách, je to takřka nic“.

28.11.2011 22:11:01 Redakce | rubrika - Z médií