Scéna.cz 

Hudební rozhledy 11/11

Nabídka agentury Nachtigall Artists je vskutku hýřivá, pravé hvězdy vysokého pěveckého nebe: v říjnu ve Dvořákově síni vystoupila znovu skvělá Cecilia Bartoli, jež tentokrát s barokním orchestrem Il Giardino Armonico vzdala Sacrificiem hold velkému umění koloraturní virtuozity kastrátů, kontratenorů, a v listopadu se v Praze můžeme těšit hned na dvě vynikající pěvkyně. Nejprve na verdiovskou hvězdu newyorské Met, kanadskou sopranistku Sondru Radvanovsky, kterou – pro změnu ve Smetanově síni – doprovodí Symfonický orchestr FOK v čele s italským dirigentem Franceskem La Vecchiou, a na německou pěvkyni Mojku Erdmann, jež se ve stejném koncertním sále představí pražskému publiku ve spolupráci s výtečným ansámblem La cetra Barockorchester Basel vedeným Andreou Marconem s mozartovským programem, nazvaným Mozart´s Garden. Program bude kopírovat debutové CD mladičké sopranistky u firmy Deutsche Grammophon, a zmíněný večer zahájí její evropské promoční turné.

Každoroční uvádění operních představení v bývalém přírodním divadle v Šárce se již stalo tradicí a doufejme, že po sedmi letech trvání bude pokračovat i nadále. Obzvláště proto, že v roce 2013 uplyne sto let od doby, kdy bylo divadlo otevřeno. Oblíbenost představení je obrovská, což dokazuje návštěvnost, která letos dosáhla 14.000 posluchačů. Repertoár se tu hraje zásadně český a v počtu titulů vítězí Bedřich Smetana. I letos to byl právě on, jehož kompozičním odkazem jsme se potěšili – a to konkrétně slavným Daliborem. Jedná se o velmi záslužný čin, protože tuto nádhernou operu neměl možnost pražský divák shlédnout již deset let a hned tak ji v budoucnu zřejmě ani neuvidí. Poslední nastudování v Národním divadle v roce 2001 bylo krátce po uvedení díky inscenačnímu fiasku a následnému odmítnutí Evy Urbanové pokračovat v roli Milady staženo. Ještě že Dalibora uvedly alespoň na jiných scénách, a to dokonce vedle Ostravy, Olomouce a Plzně i ve Vídni, německém Karlsruhe a Saarbrückenu.

Jistě jen ti největší škarohlídové a staromilci si mohli po loňské premiéře Lohengrina, zasazeného do krysí laboratoře, položit otázku, co asi přijde teď, když i tohle je možné … A jak se ukázalo, možné je všechno, i to, jít ještě dál, zcela za hranice vkusu, ale i limitů našeho chápání, které by nám mělo zprostředkovat, o co vlastně režisérovi v jeho pojetí šlo. Lohengrin, byť musí mít posluchač hodně bujnou fantazii, aby mezi jeho příběhem a laboratoří plnou krys našel alespoň nějakou smysluplnou spojnici, byl alespoň vtipný, vybavený skvělými kostýmy i řadou neočekávaných, velmi osvěžujících nápadů. U Tannhäusera, jehož režie se ujal berlínský rodák Sebastian Baumgarten, autorem scény byl Joep van Lieshout, kostýmy navrhla Nina von Mechow, a hudebního nastudování se podle faksimile autografu originální drážďanské verze zhostil Thomas Hengelbrock, se něco podobného však podařilo objevit asi málokomu.

Gounodův Faust doputoval do Covent Garden záhy po pařížské premiéře (1859); v Londýně byl uveden poprvé už 2. 6. 1863, do roku 1911 zde byl na repertoáru každou sezonu, a tak do roku 1938 dosáhl téměř 400 představení. Po 2. světové válce byl nasazen až v roce 1974 s Kiri Te Kanawou, Stuartem Burrowssem, Normanem Treiglem a Thomasem Allenem. Současná inscenace Fausta Davida McVicara v Covent Garden měla premiéru 11. 6. 2004; hlavní role zpívali Angela Gheorghiu (Markétka), Roberto Alagna (Faust), Bryn Terfel (Mefistofeles), Simon Keenlyside (Valentin) a Sophie Koch (Siebel); dirigoval Antonio Pappano. Vstupenky byly rozebrány v den zahájení předprodeje, představení 19. 6. bylo vysíláno na BBC2 a simultánně na velkém plátně na piazze u divadla. K obnoveným premiérám došlo v říjnu 2004 a v září 2006, pokaždé s pozměněným obsazením. V roce 2010 vydala Decca DVD s live nahrávkou představení 19. 6. 2004.