Scéna.cz 

Plzeňská Coppélie je skutečně živá

Oživlé mechanické bytosti, které se vymknou moci svého tvůrce, z fantastických povídek E.T.A. Hoffmanna (1776 – 1822) jako pohádkový námět i jako metafora nekontrolovatelných sil vyvolaných člověkem, inspirovaly v období romantismu různé hudební skladatele a tvůrce baletů. Nejpopulárnějším se stal bez pochyb Čajkovského LOUSKÁČEK, k neméně oblíbeným dílům patří COPPÉLIE Léo Delibese (1836 – 1891), k níž libreto na námět Hoffmannovy povídky Pískař vytvořili Charles Nuttier a Arthur Saint – Léon.

V úpravě Jiřího Pokorného nyní uvádí balet plzeňské Divadlo J.K. Tyla, které přijalo pozvání k hostování na první pražské scéně.
Již podruhé se mohli pražští diváci potěšit pohádkou o podivínu Coppéliovi a jeho mechanické loutce Coppélii a o lásce dvou mladých lidí, která málem ztroskotala. Pohádkový příběh pro děti o tom, co se skrývalo ve starém domě a kdo byla záhadná dívka za oknem, metafora pro dospělé také o tom, že není všechno tak jak se zdá a že je lépe milovat živou ženu s chybami než dokonalou umělou chladnou krásu.
Dramaticky skvěle vystavěná zápletka baletu ve třech aktech o vztahu Svanildy a Franze, narušovaném Franzovým obdivem ke krasavicí za oknem Coppéliova domu, je přerušována vždy v okamžiku největšího napětí přestávkami.
V prvním dějství se dívky v čele se Svanildou, která našla klíč, vkradou do Coppéliova jinak nepřístupného domu, ve stejném okamžiku se po žebříku šplhá do okna Franz, aby se setkal se záhadnou krasavicí a na cestu domů se právě vydal také Coppélius.
Ve druhém dějství odhalí dívky uvnitř domu čarodějnou dílnu s figurami, které lze uvést do pohybu a nechtěně roztančí Španělku, Číňanku a rytíře. Ukáže se, že také záhadná kráska je jen loutka. Dívky se tím vesele baví, dokud je nevyžene rozlícený Coppélius. Svanilda se skryje a ze žertu si oblékne šaty Coppéliovy loutky. Mezitím přistihl stařec na okně Franze a bleskla mu hlavou šílená myšlenka. Pomocí magie opilému Franzovi ukradne duši a pokusí se oživit svou panenku. Pokus se i k jeho podivu zdaří a oživlá Coppélie - Svanilda s ním hraje chvíli divadlo - do té doby, než si povšimne Franze. Všechny hádky jdou stranou a oba prchají z nebezpečného místa a zanechávají zdrceného Coppélia s poničenou figurinou a poznáním, že byl oklamán.
Jako každý správný romantický příběh musí končit svatbou, tak i zde je třetí dějství věnováno svatebnímu veselí. Dokonce i Coppélius se usmíří a přeje mladé dvojici štěstí.

Základní linie sólových výstupů a duet hlavních představitelů (Svanilda – Ivona Jeličová, Franz - Miroslav Hradil, kteří dostáli svému a neopomenuli žádnou z krásných partií, na něž se milovníci klasického baletu těší již od začátku, morous Coppélius – Petr Brettschneider, loutky s legračními trhavými mechanickými pohyby – Coppélie - Nikola Pažoutová, neohrožený rytíř v brnění – Petr Laštovka, Španělka s vějířem – Hana Čakarmišová, Číňanka se slunečníkem – Misaki Mochizuki) se neustále ve svižném tempu rozvíjí a proplétá. Vstupy sborů – vojáků – přátel Franze, dívek - družek Svanildy, měšťanů a měšťanek, roztomilých kluků – rošťáků a způsobných holčiček zaplňují v každém okamžiku náměstí a humornými epizodkami osvěžují děj.

Za celý další příběh by vydala všudypřítomná postava ševce (Richard Ševčík), který především svádí paničky a také opravuje a nabízí boty. Aby dokázal kvalitu svého zboží, neváhá si zatančit na špičkách. Neposedný jako šídlo, hned tady, hned tam, jako gumový, více ve vzduchu než na zemi a jeho piruety a skoky nemají konkurenci. Po právu byl Richard Ševčík za svůj výkon nominován na letošní Cenu Thálie, i když nikoliv v této roli ale v roli Quasimoda z baletu Zvoník od Matky Boží.

Co se nezdařilo Coppéliovi s oživením Coppélie, tam byl úspěšný režisér a choreograf Jiří Pokorný. Plzeňská Coppélie je skutečně živá, prozařuje z ní radost a zaujetí tanečníků a tanečnic, představení má spád a švih i díky hudebnímu doprovodu orchestru opery Divadla J.K. Tyla pod vedením dirigenta Jiřího Petrdlíka. Zaujme i vizuálně - neustálá vřava na scéně bez hluchých momentů v malebných kulisách Josefa Jelínka (zároveň i návrháře půvabných kostýmů).

Zaplněné hlediště Národního divadla, dospělí i děti, dali svým dlouhotrvajícím potleskem v neděli večer najevo, že byli nadmíru spokojeni.