Scéna.cz 

Komorní filharmonie Pardubice a Michal Mašek hraje Beethovena

Michal Mašek je nesporně jeden z nejtalentovanějších mladých pianistů současnosti. Je známo, že poté, co mu byla udělena po řadě předcházejících ocenění pocta v podobě ceny Talent roku 1998, prožil v důsledku zákeřné nemoci kritické životní chvíle, ale jak prohlásil jeho profesor Emil Leichner, podařilo se mu onu zeď, o níž se málem rozbil, jako zázrakem odtlačit. Pro tuto nahrávku je symbolické, že se skladbou, která snímku dominuje, Beethovenovým Pátým klavírním koncertem, se Mašek nedávno prezentoval na HAMU při uzavírání svých magisterských studií a že se ji věnoval i teoreticky. Pokud bych se snažil vymyslet co nejvýstižnější příměr, který by charakterizoval jeho přístup k této slavné repertoárové dominantě, v níž našel přesvědčivě se vciťujícího partnera v Komorní filharmonii Pardubice řízené Leošem Svárovským, nerozpakoval bych se předeslat, že z celé této interpretační kreace vyzařuje nadhled, demonstrovaný přirozeně plynulým a jakoby samozřejmě logickým odvíjením Beethovenovy hudby, a co je možná ještě nápadnější – až jakýmsi blaženě poetickým zacházením se všemi kompozičními pointami, které tato hudba nabízí, což jako by posouvalo klasicistní koncertantnost do vyšších sfér.

Pro vstupní větu s jejími marciálními bloky volí interpreti optimálně živé tempo, ve vstupních figuračních kadencích klavíru dobře slyšíme, jak pianista doslova splývá s dozvukem opěrných tutti akordů. Orchestrální předehra, spíš vzdušná než ztěžklá a basově zhuštěná, vyznívá Pardubickým pod Svárovského vedením akcentovaně a současně vláčně, okořeněná nápadně půvabnou barevností dechů. Sám Mašek pak rozkrývá svůj part v několika splývavých rovinách. Jednak v poloze kultivovaně heroické (demonstrované ovšem v permanentně kultivovaném zvuku bez okázalých efektů), přesvědčivě vystihující všechny klíčové momenty, zejména pak onen hlavní vrchol v podobě fortissimových akordických odpovědí na robustní akordy tutti v jednom z klíčových okamžiků sonátového provedení, od něhož se rozvíjí syrytmická souhra oktávového unisona klavíru s protipohybem smyčců. Mimochodem právě zde jsem čekal, zda tento kontrapunkt Svárovský náležitě „vypíchne“ – a on to skutečně učinil, navíc s důrazem, který bývá v podáních tohoto koncertantního opusu velmi vzácný. Další zajímavé polohy, ve kterých se Maškova interpretace pohybuje, spatřuji v ideálně klasicistním figuračním úhozu, plynule přecházejícím ve zvonivě „vyťukávanou“ kantilénu, v rovině sugestivně prožívaných modulačních kaskád, včetně působivého odsazování harmonicky se proměňujících trylkových partií s báječně vypointovanými závěry, přesně vpadávajícími do následujícího harmonického bloku, a v rovině úchvatné lyriky, jejímž nejvýstižnějším příkladem je přednes augmentované podoby uzavírajícího tématu v poslední fázi věty. Nesmrtelné Adagio un poco mosso zní z disku jako nesmírně naléhavá píseň i modlitba, homofonní smyčcové plástve i jemné přiznávky hraje orchestr příkladně vláčně a sólo klavíru jako by zůstávalo v úchvatně přesně odměřovaném tepu rozjímání, se vším emotivním přetlakem modulačních návalů, které nám tato andělsky křehká variační věta nabízí. V obou složkách na doraz precizně rytmizované Rondo zní Maškovy elegantně a přitom akcentovaně. Samozřejmá lehkost filigránsky rozkrytého figuračního reje udivuje, stejně jako pianistovo vychutnávání každé pointy (ten návrat do základní tóniny v závěru je prezentován ideálně). Také z brilantně interpretované orchestrální složky vyzařuje jiskra a vzrušující zápal. Dvouvětá Beethovennova Sonáta Fis dur, op. 78, kterou je nahrávka doplněna a obsahově vyvážena, zní z Maškova o devět let staršího snímku, nicméně hloubka vcítění do této hudby je nejen podobná jako u snímku Beethovenova koncertu, ale také výrazně osobnostní. Je zážitkem sledovat, jak Adagio cantabile do Allegra non troppo v první větě doslova vrůstá a vůbec pianistův evoluční básnivý tah celého pojetí této věty je vzrušující, stejně jako opět filigránská hravost a půvabná hra otázek a odpovědí v následujícím Allegro vivace. Shrnuto, jde o nahrávku, kterou nás mladý pianista o svých ambicích nepochybně přesvědčuje. Buklet je stručný (pozor na překlep v označení tóniny 2. věty koncertu), ale vkusný a výstižný. Uvedení jmen jednotlivých hráčů orchestru potěší.

ARCODIVA UP 0109-2 131
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 5, op. 73 „Císařský“, Sonáta pro klavír č. 24 Fis dur, op. 78 „À Thérèse“
Michal Mašek – klavír
Komorní filharmonie Pardubice, řídí Leoš Svárovský
Nahráno v Kulturním domě v Teplicích 16. 11. 2008 a Dvořákově síni Rudolfina v roce 1999, hudební režie Jaroslav Krček a Milan Puklický, zvuková režie Václav Roubal, Karel Soukeník, Erich Kunze a Jiří Hesoun. Celkový čas 44:59.
Zdroj Hudební rozhledy 02/2011 - Miloš Pokora