Scéna.cz 

Zuzana Pokorná: Otevřela jsem svou tajnou skříňku...

Baletní mistr, držitelka ceny Thálie a dvou nominací, sólistka baletu – Zuzana Pokorná. Setkáváme se v příjemném prostředí restaurace ve středověkém sklepení. Venku mráz a sníh, o to příjemněji je u mohutného dubového stolu. Doprovází nás nejmladší syn Valentýn, který střídavě poslouchá vyprávění maminky, do toho maluje, a na řadu přijde i polévka.
Zuzana Pokorná má za sebou bohaté zkušenosti, jak taneční, tak i životní. Přiznává, že obojí se vzájemně doplňuje. „Kariéru jsem zvládla tak, jak jsem si představovala. Upřímně, i mateřství, přístup k životu, prožitky s dětmi, to vše se odráží i na jevišti,“ hodnotí Zuzana Pokorná a dodává: „Mám hodně za sebou. Tanec jsem musela utnout v nejlepší kondici kvůli zranění. V té době dostal manžel nabídku na šéfování do Plzně. Tak jsme to nějak utli oba dva. Odešli jsme z Prahy do Plzně vést soubor.“

Co vás vlastně přivedlo k tancování?
Z tatínkovy strany pocházím z muzikantské rodiny. Od malička jsem byla doslova posedlá hudbou. Říká se u nás, že když jsem byla údajně ještě mimino, tak dědeček, který miloval umění, koukl na mé nožičky a viděl holčičku, jak stojí v postýlce a pohupuje se, tak prohlásil, že ze mě jednou bude primabalerína. Když k nám přišla návštěva, oblékla jsem maminčiny šátky a tančila jsem na Bacha nebo Mozarta, Vivaldiho. Rodiče mě pak dali na gymnastiku. A na základě doporučení tatínkova spolužáka, jsem šla do baletní přípravky Národního divadla. Paní profesorka Naděžda Sobotková mě přijala o dva roky dříve než ostatní děti, prý pro velký talent. A v té době jsem již tančila malou lišku Bystroušku, a z toho mi po celé dětství zůstala přezdívka – Bystrouška.“

A pak jistě přišli role víl a princezen...
Hlavně princezny. Jako černooká blondýnka jsem byla pro ně jako stvořená. Vedle toho jsem cítila určité nevybytí v těchto kladných rolí. Tenkrát jsem měla v maturitním ročníku jasnou představu, čím bych chtěla absolvovat. Změnila jsem si tedy barvu vlasů a změna image měla vliv na další role. Začaly přicházet i charakterní role...

Určitá typologie tanečnice má samozřejmě vliv na roli, důležité je ale charisma, píle, tréninky. A jistě i vliv choreografů. Měla jste na ně štěstí, spolupracovala jste hodně s Liborem Vaculíkem.
Choreograf Libor Vaculík, to je takový můj zroditel. Nemohu zapomenout na pana režiséra Bednárika. V divadle samozřejmě postupujete od píky, a právě oni dva si mě všimli ve sboru, vytáhli mě do role Antoníny v baletu Čajkovskij a za ní jsem dostala Cenu Thálie. Od nich jsem se toho hodně naučila. Zajímavé na tom všem je, že jsem celých osm let na škole byla hodně stydlivá. Věděla jsem, že cosi ve mně je, ale potřebovala jsem jeviště. Na sále jsem měla trému. Oni dva mi dávali prostor – já jsem nabízela, oni přijímali, regulovali. Otevřela jsem svou tajnou skříňku a začala žít jevištěm.

V roce 2001 jste byla nominovaná na cenu Thálie za roli Princezny v baletu Šípková Růženka, rok na to za roli Zla v Lucrezii Borgii. Zajímavé kontrasty, nemyslíte?
Negativní emoce se na jevišti dělají lépe. Vždycky jsem si přála být na jevišti za hnusnou, protože je to protipól toho, jaký je člověk v civilu. Zažít si úplně něco jiného - to jeviště dává, a to já miluju. Mohu si zažít Smrt, Nenávist. Čím ošklivější, tím lepší. Mám ráda, když mě pak nikdo v civilu nepozná. Byl to krásný kontrast, když jsem jeden rok byla za krásnou Šípkovou Růženku, byla to opravdu čest. Zlost v Lucrecii Borgii, to už je jiné kafe.

Zmínila jste, že máte tři syny. Jak se Vám to všechno podařilo skloubit? Trénovala jste třeba ve čtyři ráno?
Znamenalo to mimo jiné v noci prát pleny, vařit na druhý den, aby babička měla jídlo pro děti. Pak jsem si mohla jít na trénink. Určitě to ale stálo za to, protože obě věci mě naplňují. Byla jsem šťastná, že jsem měla práci a zároveň rodinu. Měla jsem co lidem dávat, měla jsem spoustu energie. Všichni si chodili domů po představení odpočinout. Já měla další povinnosti, ale měla jsem a mám své životní naplnění.

Rodina a profese Vás připoutaly k Praze, zahraniční angažmá vás tedy minulo...
To souviselo s dobou. Začínala jsem v divadle těsně po revoluci, kdy nebyly takové možnosti. Až se znovu narodím, půjdu určitě ke Kyliánovi. To už mám vymyšlené. Národní divadlo, kam jsem nastoupila po škole, byla prvotřídní scéna, tenkrát tam působily obrovské osobnosti. Tančil pan Vlastimil Harapes, paní Jana Kůrová, Hana Vláčilová a další – to byly osobnosti a velké vzory. Žili jsme s nimi, tančili, stáli vedle nich na jevišti, byť v poslední řadě ve sboru. Našim šéfem se tenkrát stal pan Vlastimil Harapes, který hodně podporoval mladé lidi. Moc nám pomohl v kariéře – dával nám šance, a zároveň mi upřímně fandil v mém přístupu k rodině, vycházel mi vstříc. Shodou okolností všechno krásně zapadlo. I do světa jsme se podívali. Pak přišla spolupráce s Jiřím Kyliánem, Glen Tetleyem, Alvinem Aileyem, Jurijem Grigorovičem, Natálií Bessmertnovou a dalšími.

Doba, kdy jste začínala, myslím, nebyla moc nakloněná tomu, aby baletky zakládaly rodinu...
Bylo to tak nějak zažité - baletky nemají děti a žijí pouze baletem. To byl takový ten ruský vzor.... Dle mého jsem v tomto smyslu rebel. Balet jsem měla ráda, ale jako svobodomyslná jsem věděla, že rodina je u mě na prvém místě. První dítě jsem měla ve 22 letech. Dnes mám dohromady tři kluky. Kariéru jsem zvládla tak, jak jsem si to představovala. Mateřství, přístup k životu, prožitky s dětmi, to vše se odráží i na jevišti. Co mohu divákům nabídnout? To je právě toto všechno, čím jej mohu oslovit. Vedle těžké profese baletky žiju úplně normální, běžný život. Mám ráda rockovou hudbu, koncerty, zajímám se o spoustu věcí. Nejsem jen s piškotama v sále, maskérně , na jevišti a v divadelním klubu.

Před sebou mám krásnou mladou ženu, ale jak je to u Vás s tancem ve věku, kdy některé baletky již odcházejí do baletního důchodu?
(Smích.) K ukončení mého aktivního tancování vedl sled událostí – zranění, těžká rekonvalescence, pak bylo třetí dítě. Hodně jsem zvažovala, zda se vrátit. Ale protože jsem vzala v Plzni funkci baletní mistryně, usoudila jsem, že všechno nezvládnu. Když se musíte starat o třicet lidí, není čas starat se o sebe. Mým úkolem je pracovat na každém ze souboru při zkouškách, a nebylo by dobře, kdybych k tomu sama tancovala. Ale protože se cítím mladá, divadlo a jeviště mi hodně chybí, tak jsem se obloukem vrátila.

A to v baletu Libora Vaculíka Zvoník od Matky boží.
Liborek přišel s velkým osobním přáním, abych tančila Esmeraldu ve Zvoníkovi. Cukala jsem se, protože jsem neměla to svědomí, abych brala práci lidičkám v divadle, s nimiž strašně ráda pracuji. Druhý důvod byl, že mám problémy zdravotní. Mám špatné koleno. Kvůli tomu jsem si úplně nevěřila, že bych mohla být stoprocentně spokojená se svým výkonem. Libor mě přemlouval a měl pravdu v tom, že zkušenost, kterou v sobě mám, mohu předat divákovi, navzdory zdravotním problémům. Tak jsem souhlasila. A dospěli jsem až k premiéře, která byla úspěšná. Balet má velký ohlas. Libor je doufám spokojený, já jsem překonala sama sebe. Osobně jsem ráda, že jsem zpátky na jevišti.
Velký dík patří touto cestou mému manželovi Jiřímu, který mě velmi podporoval. Hlavně na něm ležela starost o děti a ve všem mi fandil.

Ze své zkušenosti vím, jak pomáhá, když pacient dá svou nemoc stranou. Určitě ji musí respektovat, ale...
Na bolesti se dá zapomenout. Tanec se dá nacvičit tak, že se tomu mohu vyhnout. I když je to někdy vyčerpávající – vím, že nesmím udělat špatný pohyb vedle, abych představení dohrála.
Svému doktorovi slibuji už po několikáté, že konečně půjdu na čtvrtou operaci. Začala jsem „nemít čas“ na to nechat si koleno spravit. Po půl roce mu vždycky volám SOS, on mi hubuje, dá mi termín a já zase nemám čas... Uvědomuji si, že tak funguju už dva roky.
Například v říjnu jsem měla termín na operaci. A Libor Vaculík napsal článek, že věří, že vůle je větší, než ten zdravotní problém sám a že ví, že to dokážu odtančit. Tenkrát jsem si to v noci přečetla, pobrečela si a na koleno jsem se zase vykašlala – díky tomu je Zvoník od Matky boží na světě. Libor v tomto ohledu zlomil moji psychiku, a udělal to záměrně, protože ví, že to zvládnu. Mám mě tedy na svědomí. Ale byla to pro mě výzva, a ty já mám ráda.

Kromě návratu k aktivnímu tancování je Vaším hlavním úkolem starat se o baletní soubor divadla J. K. Tyla v Plzni. Můžete prozradit více o této práci?
Choreograf přijde choreografovat, asistent pomáhá udržet paměť o tom, co choreograf předá každému tanečníkovi. Já mám na starosti úplně všechno, nejen kdo kde stojí (i když tady v Plzni jsme na to dva – druhým baletním mistrem je Jan Kadlec)). Věnuji se režijním záležitostem, rekvizitám, lidem, choreografii, obsazení, chodím na dozory, musím hlídat světla. K tomu samozřejmě musím dbát i na uměleckou stránka věci, např. s tanečníkem psychologicky rozebrat postavu. Chodím se dívat na reprízy a dolaďuji s tanečníky na dalších zkouškách. Budujeme, aby to bylo pořád lepší a lepší. Je to prostě nekonečný kolotoč.
Když si vzpomenu na začátky, ty byly opravdu těžké. Když je člověk na vrcholu začínáte mít pocit, že oboru rozumí a všechno zvládá. Ale není to tak jednoduché, je to dlouhý proces. Zpočátku jsem nevěděla, co s tím vším. Cítila jsem, že mám hodně sil, ale v daném okamžiku jsem ještě moc neuměla předávat. Při práci s jednotlivci jsem neměla problém, ale utáhnout skupinu třiceti lidí, vedle toho rodina, to už bylo hodně náročné. A energie se ztrácela. Bylo to vyčerpávající a těžké. Musela jsem se hodně učit, abych to zvládala. Dnes je to za mnou. Vytvořili jsme si se souborem úžasnou symbiózu a dobře se nám pracuje. Myslím, že jim mám co předat. Mám pocit, že jim předávám víc, než kdyby si předávali jen oni navzájem. S manželem (pozn. šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný) máme chuť jim předat co nejvíc v co nejkratší době, aby ještě mladí zažili pocit, že už vědí¨, o čem ten tanec je.

Máte chuť zkusit si choreografii?
Nemám. (Důrazně.) To jsou věci, které buď v sobě máte nebo nemáte. A choreografie není pro mě. Já umím ty perličky – dokončení, ale choreograf mi musí udělat základ.

Zmiňme některé vaše další práce mimo plzeňské divadlo.
Nějakých pět let jsem netancovala vůbec. Pak jsem dostala nabídku na měsíc do Austrálie s Vídeňskou operou. V tu chvíli jsem řekla, že ne, že nemohu od dětí a od práce. Ale manžel mě vyslal - a tím to celé nastartoval. Zjistila jsem, že mi tancování ještě jde, že mě hodně baví. Pak přišel Libor Vaculík, který je důležitou postavou v mém životě. Řekl mi, že shánějí do muzikálu Johanka z Arku charismatickou tanečnici a ať se tam jdu ukázat. Takto jsem se dostala do muzikálu Johanka z Arku, kde mám překrásnou hlavní taneční roli. A na to se nabalují další projekty v divadlech Kalich, např. Robin Hood. Nyní tam již pracuji jako asistentka choreografie...

Několikrát jste zmínila osudový vliv Libora Vaculíka. Pan Vaculík „zlomil“ Vás a vy zase lámete diváky tanečním zážitkem a prožitkem...
Rolemi na jevišti jsem vždycky žila. Diváky jsem oslovovala a oni mi věřili. Role Esmeraldy ve Zvoníkovi od Matky boží je o o svodomyslnosti, i když na to Esmeralda doplatí. Je to také zlých lidech, ale na druhou stranu i o něčem, co jsem si sama prožívala, a mohla to díky této roli vyventilovat. Mně se to tančí a tancovalo dobře.

Zuzana Pokorná
studia: 1982-1990 - HTŠ, Taneční konzervatoř Praha a Tanzakademie Köln am Rhein.
angažmá: 1990 – 1992 Národní divadlo Praha; 1992 – 1993 Sólistka Českého baletního divadla; od 1993 Sólistka Národního divadla v Praze; od 2003 Sólistka DJKT v Plzni; 2005 baletní mistr DJKT.
ocenění: 1994 - Cena Thálie za roli Antoníny v baletu ČAJKOVSKÝ; 2000 - Cena Philip Morris Ballet Flower Award nejlepšímu klasickému tan. roku; 2001 - Nominace na Cenu Thálie za roli Princezny Aurory v baletu ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA; 2003 - Nominace na Cenu Thálie za roli Zla v baletu LUCREZIA BORGIA; 2003 - Čestná plaketa Národního divadla za mimořádný umělecký přínos.
role v DJKT: NĚKDO TO RÁD HORKÉ (Sugar); EDITH - VRABČÁK Z PŘEDMĚSTÍ (Panenka, Nicole Contet); MALÝ PAN FRIEDEMANN - Psycho (Gerda, Marion); ZVONÍK OD MATKY BOŽÍ (Esmeralda).
role v ND Praha: GISELLE - (Giselle); ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA - (Princezna Aurora, Princezna Florina, Dobrá víla); RAYMONDA - (Raymonda); CARMEN - (Carmen); ROMEO A JULIE - (Julie); COPPÉLIA - (Coppélia); DÁMA S KAMÉLIEMI - (Flóra); ČAJKOVSKÝ - (Antonína); ISADORA DUNCAN - (Isadora Duncan, Smrt); MALÝ PAN FRIEDEMANN - (Gerda von Rinnlingen); PSYCHO - (Marion); MAUGLÍ - (Mésua); NĚKDO TO RÁD…-(Sugar); SINFONIETTA; NÁVRAT DO NEZNÁMÉ ZEMĚ; DÍTĚ A KOUZLA; STAMPING GROUND - (Chor. J.Kylián); DIVERTIMENTO; WHO CARRES? - (Chor. G.Balanchine); THE RIVER - (Chor. A.Ailey); SPHINX - (Chor. G.Tetley); LUCREZIA BORGIA - (Zlo) ad.

Pražský festivalový balet - (Česká rep., Anglie), ON A TI DRUZÍ - (Divadlo v Celetné), MASKA ANEB LÁSKY - (Východočeské divadlo Pardubice), EDITH-VRABČÁK Z PŘEDMĚSTÍ - (Divadlo v Dlouhé), DRACULA - (Kongresové centrum Praha), VESELÁ VDOVA - (Národní divadlo v Brně).