Scéna.cz 

Reen a Sacrebleu

Pod značkou 420people přichází Nataša Novotná a Václav Kuneš na Nové scéně s novým představením - choreografiemi REEN A SACREBLEU. Na oba umělce jsme si navykli nahlížet jako na téměř nerozlučnou dvojici. V tomto případě se osamostatňují a každý přináší něco zcela odlišného.

Nataša Novotná nazvala svou skladbu, jíž je také interpretkou, Sacrebleu – slovem u nás dobře známým vyjadřujícím náhlý hněv, údiv a nepříjemné překvapení pocházejícím ze staré francouzštiny. Vychází ze svého putování po životní cestě, z těžkostí, které je třeba překonávat a zároveň se pokouší „rozkrýt svůj vlastní pohyb a jeho logiku.“

Skladba má tři části s různou pohybovou dynamikou, proměnou nasvícení i kostýmu. Začíná průhledem do zákulisí, kde se rýsuje sedící postava. Postava se bleskově přemístí do středu scény, kde se v popředí rýsuje zelený kruh stále přítomný až do okamžiku, kdy se z něj v poslední části stane modrá taneční sukně. Tanečnice v průsvitných světle hnědých šatech se s lehkostí pohybuje po scéně, vztahuje paže, nechává rozehrát každý sval, balancuje s těžištěm v úklonech do zadu, vytváří krásný plastický obraz, kterým zaplňuje plochu. Pohrává si se zvětšovacím sklem a zřejmě se nachází ve fázi, kdy život je jen hra, kdy vše se zdá jednoduché, ale kde se zjevují první „nerovnosti terénu“.
Skleněné světelné terče stranou by mohly naznačovat značné vychýlení. To, co bylo jen zábavné, je nyní drsné, ke slovu přicházejí silné emoce, jakoby ono Sacrebleu volala tanečnice celým tělem. Údery do podlahy, zprohýbané vibrující paže, spojené před i za tělem jako pouta, zkroucené tělo v téměř artistických pozicích. Jakoby tanečnice odhalovala temné hlubiny svého nitra. Agresivnímu víření na scéně odpovídá i intenzita hudby.
Opět se díváme do zákulisí, kde silueta tanečnice ovazuje sukni kolem těla jakoby chtěla svést pozornost na své „prodloužené nohy“. Po bouři přichází uklidnění a rodí se nová osobnost – tanečnice si navléká modrou sukni a v jaksi vážném a poučeném rytmu „pluje“ dál po scéně. Přechází vpřed i vzad zdeformovanými kroky vytáčených nohou, obměňuje a rozvíjí gesta a figury, nechává „tančit“ celé paže i prsty. Životní pouť jako kruh – dostáváme se k obrazu zákulisí jako na počátku, možná náznak další cesty, která už je za horizontem.
Zdá se, že se v této choreografii Nataša Novotná odpoutává od převažujícího pohybového estetismu, jež je v základu stále přítomný, jakoby nabrala sílu vyjádřit svou skutečnou osobnost, svou ženskost, odvahu ukázat se ještě v jiné poloze, která i přes radikální zdrsnění nevyžaduje žádné excesy.

O podobně osvobozeném duchu lze hovořit i u choreografie Reen Václava Kuneše, který tentokrát zůstává v pozadí a nechává jednat tři páry z různých končin světa –Ninu Botkay, Samira Calixto, Zuzanu Herenyiovou, Kento Kojixi, Milana Odstrčila a Rei Watanabe, živou hudbu stvořenou přímo pro toto představení obstarává na scéně Amos-Ben-Tal ze skupiny Noblesse, rovněž bývalý tanečník. Slovo Reen znamená v esperantu návrat a návrat na stará místa a pocity, které to vyvolává, mají být také podtextem díla.
I zde je vedle hudby a zpěvu - také šepotu a mluvení - důležité světlo a úprava scény. Táhnou se přes ní paralelní červené pruhy, navázané stranou do pravého úhlu, ze stran se vychylují z vertikálního směru dlouhé tyče zářivek.
Tanečníci v řadě nejprve „rozcvičují“, je rozpoznatelné, že každý provádí cviky s jinou vervou, přesto tyto malé rozdíly v postupném rozvíjení figur zanikají a výsledkem je souhra. Výrazně individuální jsou výstupy jednotlivých tanečníků, kteří se vyřazují z uskupení. Tady sáhl Václav Kuneš hluboko do své tajné pokladnice nápadů. Každého charakterizuje tím, co je mu nejvlastnější – nabízí se otázka, do jaké míry se na tom svými podněty podílejí i tanečníci, když je všeobecně známo, že vzájemné ovlivňování a komunikace je právě tou metodou, s níž se u 420people pracuje. Podobně originální jako jednotlivci jsou i duety. Akrobacie, výbušnost se střídá se zpomalením, jsou zde ony momenty – gesta, pózy, které nedošly svého naplnění, protože zasahuje síla, která zabraňuje, zastavuje na půl cesty – možná se v tomto okamžiku můžeme „vrátit“ k tématu „návratu“, o němž ani není jinak čas uvažovat, protože to dění na scéně nedovolí. Stále je tu něco, co fascinuje. Je to v provedení? Ve vykreslování prostoru? V rozložení akcentů? Bližší popis by vyžadoval několikeré shlédnutí inscenace, což bohužel v tomto případě není možné, protože se tanečníci po obou listopadových představeních na Nové scéně rozjedou na všechny světové strany.
Když už se pozornost uvolňuje, dochází ke zlomu. Je pravděpodobné, že máme možnost nahlédnout do symbolické dílny, kde se dílo připravuje. Dozvídáme se, co, kdo a jak míní udělat. Téma nacvičování zdůrazňuje několika násobné opakování a vracení se k motivu. Zpět se vracíme i my na jeviště, kde nastává finální část neméně hýřící bohatstvím figur.

Přestože se původní Kunešovo motto - slovo návrat „vtírá“ během představení v nejrůznějších souvislostech, existuje oprávněné podezření, že jde o daleko více, než bylo divákům prozrazeno.