Scéna.cz 

Hudební rozhledy v březnu 2010

Sir John Eliot Gardiner, který muzikantskou rutinu získal u skladatelky Nadii Boulangerové, je umělec tak výrazně významný, že jej roku 1998, když mu bylo pětapadesát, královna Alžběta povýšila do šlechtického stavu. Umělecká charakteristika sira Johna se spíš udává v číslech, superlativy by nestačily. Nahrávek čítá více než dvě stě padesát, zejména pro Deutsche Grammophon a Philips Classics, nově nahrává pro vlastní značku Soli Deo Gratias. V počtu ocenění, včetně Grammy, možná už předčil legendárního Herberta von Karajana. Sir John pochází z nejpůvabnější části Anglie, z Dorsetu, kde vyrůstal v harmonickém prostředí venkovského sídla se všemi náležitostmi nejvyšší vzdělanosti. Doma se muzicírovalo, už jako kloučka jej maminka představila dokonce Igoru Stravinskému. Na King´s College v Cambridgi absolvoval arabštinu a historii, hudbu však provozoval naplno. Již za studií založil svůj prvý soubor, Monteverdi Choir, s nímž a s English Baroque Soloists vystoupí i na letošním Pražském jaru.

V Praze na přelomu roku vystoupily hned tři pěvkyně, které září na prestižních světových operních scénách: po Magdaleně Kožené v Národním divadle (viz HR2/2010, str. 16 ) to byla v téměř zaplněném pražském Rudolfinu americká sopranistka Danielle de Niese a v prakticky vyprodané Smetanově síni kometa současné operní scény, gruzínská sopranistka Nino Machaidze. Všechny tři za doprovodu orchestru pod značkou Pražské komorní filharmonie. Jevištní vystoupení těchto hvězd se zdají být u nás zatím nedostižná, takže jsme alespoň na koncertních pódiích mohli vychutnat jejich pěvecké přednosti, ale postřehnout i limity. Z gest a mimiky se dala odhadnout i herecká část jejich umění, která se v dnešní režisérismem posedlé době zdá být pro někoho (k jejich škodě) důležitější než výrazová síla zpěvu. Pominout ovšem nelze, že všechny tři se díky atraktivnímu vzhledu objevují i v časopisech, které nejsou zaměřeny právě na operu.

Lze s nadsázkou říci, že slavná Verdiho opera, údajně napsaná na objednávku egyptského místokrále Khediva Ismaila Paši v souvislosti s otevřením Suezského průplavu v roce 1869, je pro hudby znalého Egypťana tím, co pro nás Smetanova Libuše. Ve stejném roce byla otevřena operní budova v Káhiře Verdiho operou Rigoletto. Verdi zkomponoval Aidu, která měla premiéru v Káhiře na Štědrý den 1871, rok po zahájení činnosti průplavu na základě příběhu francouzského archeologa Augusta Marietta ,,Nilská nevěsta“. Libretistou byl Ital Antonio Ghizlanzoni a dekorace a kostýmy se vyráběly v Paříži. V představení ovšem nezpívala naše operní primadona Tereza Stolzová, ale Antonietta Pozzoni Anastasiová. Verdi, který obdržel za dílo na tehdejší dobu neuvěřitelný honorář 150 000 franků, nechal pro svoji oblíbenkyni Stolzovou zhotovit jako doplňky kostýmu různé šperky jako náramky, náušnice, čelenku. Evropská premiéra pak byla v Miláně o rok později – a to již s Terezou Stolzovou v titulní roli.

Pro dvě generace českého operního světa splynul Eduard Haken, od jehož narození uplyne 28. 3. sto let, především s postavami Vodníka a Kecala. Jakékoli jiné pojetí výrazu, frázování, dynamiky, citového zaujetí, ale i postojů, gest a mimiky začalo vyznívat vedle jeho řešení neuspokojivě, neúplně, mimo ideál. Četnost a vytříbenost jeho výkonů sváděly k přesvědčení, že obě vzorové postavy a vedle nich řada dalších vyzrály díky stovkám repríz. Ale Hakenovo mistrovství čerpalo odjinud. Jeho podstatou byly opravdovost a charakter. Životní zkušenost volyňských Čechů, vepsaná do jeho nejmladších let, mu zůstala natrvalo mementem, nad něž vše pojímal jako velký osudový dar. V Praze, kam s rodiči přesídlil v osmnácti letech, začal studovat na otcovo přání medicínu. Ale zpěv před ním otevřel poslání ještě výjimečnější: léčit zpěvem. Cesta je známá: studium u Dmytra Levytského, konkurs do sboru opery Národního divadla a z něho doporučení od Václava Talicha k přijetí na místo sustentanta.