Scéna.cz 

Okna do duše

Komponovaný taneční večer Pražského komorního baletu – Baletu Praha pod názvem OKNA DO DUŠE měl po listopadové premiéře první reprízu v sobotu večer v Divadle v Dlouhé. Přestože je program - tři choreografie různých autorů - věnován padesátiletému výročí úmrtí světoznámého českého hudebního skladatele Bohuslava Martinů (1890 – 1959), jeho hudba v něm zaznívá jen jednou, v první skladbě Jana Kodeta DOTEKY SNÁŘE (klavír, spinet). Obraz vztahu dvou žen a jednoho muže vychází přímo z osobních zážitků umělce, jeho žákyně skladatelky Vítězslavy Kaprálové a manželky Charlotty. Trio tančících je spoutáno vazbami, které symbolizuje pružný temný pruh látky – závoje, jehož rozsah se pokoušejí interpreti zkoumat, uniknout z něj, osvobodit se. Tanec za průhlednou napínající se látkou vytváří zvláštní plastické efekty, podpořené světlem, které kontrastují s minimalistickými gesty nahých paží v „osvobozených“ okamžicích, s jakoby živými obrazy, kdy se pohyb skupiny na nepatrný okamžik pozastaví či zpomalí. Každý hledá po svém, individuálně, aby se jen malé chvilky všichni spojili v triu. Dobrovolně se nakonec navrací zpět do svého vězení, protože pouta jsou tak silná, že je nelze definitivně zničit.

Skladba Petra Zusky LYRICKÁ je vytvořena na hudebním základě ukrajinské, rusínské a východoslovenské balady a v lyrické poloze tanečně ztvárňuje různé podoby milostného vztahu vyjádřené velmi opravdově Luckou Halánkovou a Alexandem Volným. Choreograficky lze rozpoznat folklorní prvky spojené s modernou jaké byly uplatněny např. v závěrečné partii cyklu Zpěvů země Mezi horami (uváděno ND do dubna 2004). Vyzrálým projevem interpretů, kostýmy (Roman Šolc) a světlem (Petr Zuska) působí dílo půvabně starobyle.

David Stránský známý spíše jako tanečník než choreograf chtěl svým pokusem o politický balet ZA (ŽELEZNOU) OPONOU připomenout dvacetileté výročí pádu komunistického režimu. Ve své historické retrospektivě provází diváky obdobím 1948 – 1989, v politicky klíčových okamžicích a v momentech typických pro danou dobu- policejní výslech, poslech ilegálních stanic, scéna s knězem, který odchází do výroby, vězeň odsouzený na smrt píšící dopis své matce, příběh mladého páru. Obrazy – až na několik motivů – např. scéna ve vězení (Alexandr Volný) nemají spád, nejsou ani choreograficky příliš propracovány a chybí jim nějaké pevnější propojení nebo logická linie. Odehrávají se na poněkud přeplněné scéně s nábytkem a vězeňskou mříží, v kostýmech, o nichž se nedá říci, že by charakterizovaly dobu, za hudebního a slovního doprovodu - protestsongy Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty, Vlastimila Třešňáka a Dagmar Vonňkové Andertové a proslovy politiků – počínaje únorem 1948 (Klementem Gottwaldem) a Jakešovými slovy v roce 1989. Písně undergroundových zpěváků vycházejí možná jako to nejzajímavější na celém díle.