Scéna.cz 

Markéta a Faust

První baletní premiérou Národního divadla v této sezóně se stal Faust, taneční drama vytvořené na motivy Goethova slavného díla Liborem Vaculíkem (za spolupráce se Zdeňkem Prokešem), osvědčeným choreografem, kterého si baletní soubor Národního divadla nepřizval ke spolupráci poprvé. Vaculík čerpá pro své balety témata ze známých filmových nebo knižních děl a v ND byly velmi úspěšně uvedeny např. Někdo to rád…, Isadora Duncan, Malý pan Friedemann, Psycho.

Ve svém Faustovi posouvá Vaculík v prvním dějství námět do 20. století do doby nástupu a vrcholu nacistické éry a ve druhém dějství do poválečného rozdělení Německa. Mimochodem postava umělce a dobové zasazení nabízejí jako zdroj inspirace také Fausta Thomase Manna.
Současný Faust - Feustel ovšem není Goethův velikán toužící po poznání a moci ani Mannův génius, je to obyčejný nevýznamný človíček, neúspěšný kabaretní umělec a podobně obyčejné jsou i jeho touhy a přání. Myšlenka na pekelnou pomoc by jej snad nenapadla ani ve snu, a tak se musí ďábel vnutit sám. Nabízí nové housle, omládnutí, úspěch a další oblíbené pekelné produkty a úpis je celkem snadno podepsán – ví náš Faust vůbec, že jde o duši? Musí ovšem zaplatit menší splátku předem – vstoupit do NSDAP. Nedělá mu to však viditelné problémy podobně jako vstup do strany v poválečné době a tím se možná také více přibližuje našim současníkům.

Úlisný Mentes – Mefisto – role přímo ušitá pro Petra Zusku (v alternaci s Richardem Kročilem), příznačně v černé a červené, s nesmírnou energií a jakoby bez kostí – ve skocích, obratech a až akrobatických polohách (jak vidno při šéfování baletu si udržuje stále dobrou kondici) vymýšlí všechny možné svody, rafinovaně mění podoby a ukazuje různé tváře zla. Je z něj Hitler, ovládající svými projevy masy, nacistický pohlavár, žid, velitel koncentráku, stranický funkcionář. Objevuje se vždy tam, kde je ho nejméně třeba, kde je něco k rozvracení a ničení, ale nakonec stejně vychází naprázdno.

V souladu s tradiční předlohou předkládá ďábel Faustovi – Feustelovi Markétku - židovskou dívkou Gretchen, (Zuzana Susová v oranžových nikoliv klasických bílých šatech), která je rovnocenným protihráčem Mentese a jejíž osud je nejsilněji akcentován. Na rozdíl od ne tak výrazného Feustela (Jiří Kodym) je přesvědčivá ve všem. Je mladá, krásná, šťastná– má už nápadníka, ale přitahuje ji Faust a váhá. Zuzana Susová skvěle pracuje se všemi citovými nuancemi nejen v tanečním pohybu ale i v jemných gestech a ve výrazu tváře - v krásné lyrické poloze plná lásky, váhavá, když má volit, rozervaná a zoufalá, když je povolaná do transportu, naprosto beze smyslů, když chce zabít své a Faustovo dítě, aby jej uchránila před záhubou v koncentráku. Znovu zasažena osudem, když po válce ve východní zóně podléhá v boji o Feustela jiné ženě (Nikola Márová), když vyjde její čin najevo a je odsouzena do vězení. Pocit nekonečného štěstí v novém setkání s Feustelem, a opět váhání, zda je dobré „projít zdí“ do Západního Berlína, které ji nakonec přivodí pro Feustela spásonosnou smrt. Ďábel musí Feustelovi vrátit nesplněnou smlouvu a pouští se do nové hry.

Dějová linie běží v jednotlivých lyrických či dramatických „rozmluvách“ – choreograficky zajímavě pojatých duetech nebo triech, nesena hudbou vybranou z děl I. Stravinského, D.Šostakoviče, J. Williamse a židovských písní (hudební režie Petr Malásek). Rytmicky je členěna davovými scénami charakterizujícími historické okamžiky – výstupy v kabaretu, fanatismus nacistů při Hitlerových projevech, útoky proti židům, transporty a takřka filmové běsnění v koncentráku - které jsou někdy až na hranici únosnosti („opravdové“ výstřely a štěkot psů), ve druhém dějství další davový fanatismus v ruské zóně lišící se jen barvami. Jediným odlehčením je břitká satira na jednání spojenců na Postupimské konferenci.
Složitá scéna (Martin Černý) s otáčivou konstrukcí měnící se v kabaret, řečnickou tribunu, vězení i plynovou komoru je vždy plná pohybu, světel, světelných efektů a stále se valícího dýmu. Je místy přesycená symboly doby, až nepřehledná a na její proměny musí interpreti reagovat s velkým soustředěním.
Barevně velmi efektně laděné kostýmy jsou propracované do detailu- ať už jde o uniformy nebo dobovou dámskou módu (Roman Šolc).
Přestože se vizuální scénografické prvky prosazují někdy příliš silně, podobně jako některé mohutné skupinové výstupy (inscenace je místy trochu rozkošatělá), jsou přehlušeny sdělovaným příběhem, o jehož účinek se zasloužili svými skvělými tanečními i hereckými výkony především hlavní protagonisté. Filozofické otázky se zde příliš neřeší a ani toho není třeba. Na osudu Gretchen se spíš jen potvrzuje známé pravidlo, že to většinou odnese žena.