Scéna.cz 

Janáček, Novák a Nedbal

Přelom 19. a 20. století přinesl zvláštní rozpor mezi obrovským rozvojem a slávou české houslové interpretace a – až na nemnohé výjimky – chudou skladatelskou žní velkých virtuosně náročných děl pro tento nástroj. Nejnápadněji se to projevuje na žánru nejnáročnějším, na koncertantních skladbách pro housle a orchestr: v době světového nástupu plejády českých houslových virtuosů, reprezentované jmény František Ondříček, Jan Kubelík, Otakar Ševčík a Jaroslav Kocian, vzniklo vedle dvou koncertů Josefa Bohuslava Foerstra, jednověté koncertantní Fantasie g moll Josefa Suka a skladatelem k zveřejnění neurčeného koncertu Putování dušičky Leoše Janáčka až po koncerty Bohuslava Martinů, Pavla Bořkovce a Jaroslava Ježka – tedy za dlouhých 60 let od Koncertu a moll Antonína Dvořáka – jen málo významných původních děl. A obdobná je situace v oboru sonátovém jako vrcholném v oblasti komorní hudby. Je to začátek zvláštního odcizování špičkových virtuosů soudobým tvůrčím přínosům a hlavně novátorským skladbám, který je neblahou skutečností soudobého hudebního života. Dnešní přední český houslový virtuos Ivan Ženatý provedl v této věci ve svém koncertním repertoáru i diskografii zajímavý „průzkum bojem“ – totiž ověření životnosti toho, co bylo u nás napsáno v těchto vrcholných žánrech pro jeho nástroj.

Zajímavě přitom vyšel od soustavného provozování tvorby letošního jubilanta Josefa Bohuslava Foerstra. Po jeho houslových koncertech na CD, komorních houslových skladbách na koncertě Pražského jara aj. vychází na tomto novém CD výběr tří nejlepších houslových sonát z Foerstrova českého okolí. Na prvním místě je suverénně osobité dílo světově novátorského významu – Sonáta pro housle a klavír Leoše Janáčka. To je ovšem dílo často hrané a připouštějící i různost interpretačních pojetí. Ženatý zvolil podání vnitřně bohatě vykontrastované, zdůrazňující rozmanitost hudebního obsahu jednotlivých vět i jejich hudebních myšlenek. Také stavba Janáčkova díla je u něj přehledná a pestrá s nápadným odlišením jadrné expresívní melodiky témat, divokostí nápěvkových i instrumentálně koncentrovaných sčasovek a výrazných připomínek melodické spřízněnosti se skladatelovými díly téže vývojové epochy, z nichž melodika Glagolské mše je tady náznakově předjata, kdežto příbuznost s hudbou z Káti Kabanové se tu uplatňuje přibližně zároveň s kompozicí opery. Je to dílo ve své době novátorské a odvážné; Ivan Ženatý je však podává s prismatem přibližně osmdesátiletého odstupu od těch časů jako hodnotu jistou, ustálenou a zdomácnělou v hudební kultuře naší doby. I kdyby se další objevitelský aspekt jeho přístupu k ostatním skladbám na této desce nepotvrdil, stojí zato mít tuto interpretaci Janáčkovy Sonáty: je krásná, špičková a všestranně vzorná. Na rozdíl od zralosti a definitivnosti díla nejstaršího autora jsou sonáty Novákova a Nedbalova díly mladých, ne ještě osobitě vyhraněných, teprve začínajících autorů. Sonáta pro housle a klavír d moll Vítězslava Nováka vznikla v rámci studia u Antonína Dvořáka na Konzervatoři v Praze, dokonce jako autorovo první u něj dokončené dílo. Ve svých pamětech O sobě a o jiných ji Vítězslav Novák zmiňuje několikrát, ale dokládá na ní spíš problémy žákovství u svého mistra než jednoznačný úspěch. Také tady je interpretace Ivana Ženatého skvělá, takže ji můžeme posoudit s přesnější znalostí, než předchozí autoři, kteří o ní psali na základě pouhého čtení not nebo provedení žáků či méně vynikajících houslistů: mistři – virtuosové ji totiž příliš často nehráli. Jaromír Havlík v bukletu tohoto CD i Vladimír Lébl ve své novákovské monografii v ní konstatují vlivy četných autorů epochy romantismu: Čajkovského, Fibicha, Dvořáka samého, lze tu vystopovat i ohlasy invence Schumannovy, Brahmsovy aj. Po četných Dvořákových pokynech k přepracování jednotlivostí i delších úseků zejména v I. větě tu Vítězslav Novák vytvořil dílo vzorně vystavěné, není tu však nic osobitého: k takové invenci roku 1891 ještě nedospěl. A to je něco, co ani vynikající interpretace, jakou je nepochybně tato Ženatého, nahradit nemůže. V ještě větší míře trpí takovou „obecnou romantičností“ i Sonáta pro housle a klavír h moll, op. 9 Oskara Nedbala z let 1893–94. Je to dílo znamenitě znějící na housle (to ostatně i Sonáta Novákova, pro kterou dokonce vícehmatové akordy svému spolužákovi stylizoval Josef Suk), ale trpí tímtéž nedostatkem. Je dobře, že máme zásluhou Ivana Ženatého nyní k dispozici špičkové snímky obou těchto děl; nevěřím však, že to povede k nějaké zásadní rehabilitaci těchto skladeb a k jejich nápadnějšímu novému vstupu mezi živé hodnoty hudebního repertoáru.

SUPRAPHON SU 3978-2 DDD Stereo
Leoš Janáček: Sonáta pro housle a klavír (1-4), Vítězslav Novák: Sonáta pro housle a klavír d moll (5-7), Oskar Nedbal: Sonáta pro housle a klavír h moll op. 9 (8-10)
Ivan Ženatý – housle, Martin Kasík – klavír (1-10)
Nahráno v sále Martinů Hudební fakulty AMU v Praze 8.- 10. 12. 2008, hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Karel Soukeník. Celkový čas 64:17. Zdroj Hudební rozhledy 12/2009 Jaroslav Smolka