Scéna.cz 

420PEOPLE - A Small Hour Ago

Před třemi lety začal Václav Kuneš jako choreograf i interpret pracovat na trilogii, jejíž jednotlivé části vznikaly postupně s většími nebo kratšími přestávkami a jejíž završení jsme mohli v těchto dnech vidět v pražském Divadle Archa - bezprostředně po holandské premiéře 6. listopadu v Haagu v divadle Korzo, v jehož koprodukci inscenace vznikla.

Sérii duetů zahajoval v roce 2007 titul SMALL HOUR s Natašou Novotnou, který získal v roce 2008 Cenu Sazky a Cenu Divadelních novin, na ni volně navazoval v roce 2008 „On an Even Keel“ s Rei Watanabe a nakonec „ A Small Hour Ago“ s Corou Bos–Kroese, který shrnuje pod společným názvem obě předešlé poněkud upravené choreografie do jednoho celku.

Jako inspirační zdroj se udávají určité momenty, které přestože trvaly jen krátce, ovlivňují už napořád život. Jsou to zážitky pozitivní, které si vybavujeme rádi a často i ty negativní, které bychom nejraději zapomněli. Abychom mohli v životě učinit další krok, musíme se s těmito událostmi smířit, přijmout je. Vyvstávání vzpomínek na tyto momenty, vzpírání se, pokusy uprchnout a osvobodit se a nesnadný proces smiřování představují linii táhnoucí se všemi třemi skladbami. Celou inscenací prochází také Václav Kuneš, který s výjimkou několika okamžiků neopouští jeviště a jeho vedení dialogu v párech s jednotlivými typy žen je další zajímavou rovinou.

Na strohé scéně - černá podlaha, stěny, jen visící bílé pásy v pozadí, nasvícení z různých směrů – podstatný scénografický prvek (Loes Schakenbos)- se rozcvičují účinkující v barevně nevýrazných oděvech, zatímco do hlediště přicházejí diváci. Po setmění se za zvuků minimalistické hudby představení samovolně rozbíhá. Přítomni jsou zpočátku všichni čtyři účinkující. Vpředu se pomalu vláčně otáčí jedna tanečnice (Rei Watanabe), vedle ní se „protahuje“ druhá (Nataša Novotná), vzadu na středu Václav Kuneš v černém a zpod chumlu látek se prodírá další postava (Cora Bos-Kroese). První sólo i duet patří Rei Watanabe ( je zde tedy pozměněno pořadí, protože tato část vznikla jako druhá) Je ohebná, dětská i ženská, něžná, nešťastná, podléhá emocím, nechá se manipulovat. Naproti ní vstupuje ve druhém duetu Nataša Novotná jako suverénní královna, zmocňuje se scény odpoutáním od napjatého vlákna a výskokem. Je elegantní, přísná, precizní, určuje dění. Tančí výrazem tváře, pažemi, které se „snášejí jako závoj“, jakoby je neomezovaly klouby. Když už je vše dořečeno, ještě vždy se objeví matná vzpomínka vyjádřená bezděkým pohybem prstů, než také ona zmizí. V následném mužském sólu tlumené světlo velmi efektně rýsuje obrysy postavy tanečníka, jeho svalů, tělo, budující sošné pozice, v kterých se na zlomek sekundy pozastaví, aby nechalo dál plynout estetický proud nebo se rozjitřilo vzpomínkami a city.

Objevují se ženy zahalené v hadrech, které je omezují (omezují bohužel také výhled diváků), snad uvězněné ve svých ve svých předsudcích, představách, kterých je obtížné se zbavit, i když se to po velkém úsilí a za pomoci partnerů částečně podaří. Jedna z tanečnic je „očištěna“ (Cora Bos-Kroese). Očistí se také scéna, je náhle zcela nahá, zmizely bílé vertikální pásy, světlo z centrálního čtverce vyhnalo všechny stíny a zaplavuje prostor. Cora Bos-Kroese je v duetu s Václavem Kunešem tvrdá, rychlá, silná, má převahu, podřizuje si partnera. V dramatickém dění nastává konec bez konce – v nenápadném gestu svolnosti. Od počátku stoupá pohybová intenzita, od křehkosti Rei Watanabe přes chladnou dokonalost Nataši Novotné k dravosti Cory Bos- Kroese, aby se v závěru náhle rozplynula.

Choreografie i interpreti - všichni bývalí tanečníci Kyliánova NDT- využívají naplno své umění a praxi. Staví choreografii na vzájemných reakcích a pohybové komunikaci, pracují s přenášením váhy, osou. Vychylují pozice z těžiště, z osy do mezního okamžiku, kdy nevyhnutelně hrozí pád, kterému předchází zásah partnera, protipohyb. Plasticky se zmocňují prostoru ve stále nových, neopakujících se variacích nesených figur, otáček, které jsou krásné a dramatické.V tenzích „se přetahují“, brání se a bojují, aby unikli, osvobodili se, vzápětí se vrací smířeně zpět, v dotycích si sdělují pocity, které se vyhýbají extrémům. Jednotlivé energie se plynule přesouvají i nenadále vybíjejí a udržují stálé napětí.

Minimalistická hudba napsaná pro inscenaci Dirkem Haubrichem jde jednou s pohybem, jindy proti nebo spíš pohyb sleduje hudbu, jindy ji ponechává zcela stranou.

Vzájemné partnerství (Václav Kuneš a Rei Watanabe) a blízkost vztahů mezi všemi členy skupiny vnášejí do křišťálového ovzduší této inscenace zvláštní tón a způsob zpracování reálných osobních prožitků se společně s tanečním mistrovstvím nemohou minout nevšedním účinkem.

Všechny příznivce souboru potěší jistě zpráva, že od ledna příštího roku se 420people díky spolupráci s Národním divadlem stávají rezidenty na Nové scéně a v dohlednu je jejich dubnová premiéra.