zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Ne tak černé jak by se zdálo – Ultima Vez a nieuwZwart

Ultima Vez a nieuwZwart

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Nová čerň – nieuwZwart je název nejnovějšího kusu vlámského choreografa Wima Vandekeybuse, který mělo pražské publikum možnost shlédnout v těchto dnech v pražském Divadel Archa ve velmi krátké době po letošní květnové premiéře v Barceloně.
Představení, které vytvořil Vandekeybuss se svým souborem Ultima Vez – tentokrát ve zcela novém složení se sedmi novými tanečníky a tanečnicemi (Tanja Marin Fridjónsdóttir, David Lorenc, Bénédicte Mottart, Olivier Mathieu, Máté Mészáros, Ulrike Reinbott, Imre Vass, Kylie Walter), sahá obecně ke kořenům zrodu života a ke kořenům vlastním v ponoru do nejhlubších sfér nitra jednotlivce.

Ze tmy se noří jeskyně? se stíny pravěkých lidí, do níž vpadá matné světlo. Postavy pomalu přecházejí sem a tam, pod nohama se vzdouvají vlny hliníkové folie a jejich šustění se mísí s metafyzickou hudbou. Očekává se čin, úderem blesku naráz nastává proměna. Z vln se křečovitě derou nahá těla, jsou lidská formou, ale jejich vytí a svíjení je nelidské. Za strašného utrpení se rodí život z temnoty do světla, z vodstev do světa, aby tu organismy postupně nabývali lidské podoby, bojovali o ní, ztráceli ji, neustále oscilující mezi animalitou a lidskostí, nakonec rozklad a zánik a splynutí s počátkem.
Představení pracuje s nejnižšími pudy a instinkty, s destrukcí, agresivitou , sexualitou a interpreti jakoby zde odkrývali nejtemnější stránky své individuality. Oblékají se do „lidskosti“ a svlékají, rozehrávají na zemi řadu originálních pohybů, gest a zvuků, odpozorovaných snad z epileptických záchvatů nebo chování šílenců. Přechod do lidské dimenze má logiku v chůzi lidoopů, ve vzpřímené poloze domorodé rituály, folklór, street dance a akrobatika bojových sportů. Destrukce, kdy tělo vypovídá poslušnost. Co je tady rozepsáno, mísí se dohromady, běží současně. Střídání „lehů a letů“ – povrch a prostor je zabydlen rovnocenně, skoky, zvedanými figurami nejneuvěřitelnějších forem, pády na zem, v půvabných plynoucích pásmech, ve vyhrocených agresivních střetech, v legráckách, jejichž zásluhou černota tématu lehce vybledává. Přes „oddychové“ momenty neúnavně po celých více než devadesát minut představení se tanečníci absolutně vydávají, nešetří se, na hraně fyzických možností a přitom precizní. Vše má od počátku rytmus, spád, i když v závěru se inscenace už jaksi vyčerpává, rozmělňuje se v monotónnosti než nastane tušený pád zpět do vln aluminiového „praoceánu“.
Spojující linií jednotlivých obrazů je průvodkyně v bílém, která recituje anglicky poetický text vlámského autora Petera Verhelsta o zrození a zániku. Prochází scénou a hledištěm, pohybuje se vedle dění, její postava si vede svůj nezávislý život- šplhá po zábradlí, „cvičí“ na hrazdě pod pódiem, na němž se „vznáší“ tříčlenná kapela – Mauro Pawlowski, Elko Blijweert, Jeroen Stevens.
Hudbu k představení složil Mauro Pawlowski, člen belgické indie skupiny Deus. Živý hudební doprovod má podobný náboj jako tanec a je stejně důležitým prvkem představení.
Soubor Ultima Vez s choreografiemi Wima Vandekeybuse vystupoval v Praze už šestkrát (naposledy Spiegel v roce 2006) a jeho produkce včetně té nejnovější patří po technické stránce k tomu nejlepšímu, co se u nás v současném tanci dá vidět.

30.11.2009 00:11:19 Helena Kozlová | rubrika - Recenze