zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta

autor: archiv   

zvětšit obrázek

První česká kompletní gramonahrávka Smetanovy Prodané nevěsty pochází už z roku 1933, realizovala ji firma His Master´s Voice a za řízení Otakara Ostrčila je na ní zachováno umění legendární plejády sólistů opery Národního divadla z meziválečného období.
Přes některé ústupky technickým podmínkám je nahrávka vzácným dokumentem Ostrčilova až puristického přístupu k české klasice. Následující komplet Prodané nevěsty vznikl v roce 1947 ve studiu Českého rozhlasu v Praze. Dirigent Karel Ančerl tu zúročil zkušenosti ze své účasti na progresivní, rozpoutané inscenaci Smetanovy nejslavnější opery na scéně Velké opery 5. května. Zachoval také původní pěvecké obsazení, pouze pro tři hlavní role přizval interprety z Národního divadla. V průběhu padesátých let vznikly dvě další kompletní nahrávky Prodané nevěsty ve firmě Supraphon – Vogelova z roku 1952 a Chalabalova z roku 1959. Druhá z nich je vůbec první stereofonní supraphonskou nahrávkou, v obsazení i v pojetí se opírá o Chalabalovo nastudování v pražském Národním divadle v roce 1955 a dokládá detailní propracovanost, jíž byl tento dirigent pověstný. Na CD je tento snímek dostupný už řadu let.

Nyní konečně došlo také na nahrávku Jaroslava Vogela – vyšla ve zdařilé digitální remasterované podobě. I ona je cenným dokumentem, protože se opírá o interpretační praxi zaběhnutou na naší první scéně na počátku padesátých let. Vogel sám byl v době vzniku snímku v angažmá v ND jen krátce, pokud jde o Prodanou nevěstu, nastoupil do repríz Krombholcova nastudování z roku 1949, nicméně přišel jako významná posila dirigentského sboru, vyzbrojen velkými zkušenostmi především ze svého ostravského období. Vyznačoval se výrazným dramatickým cítěním hudby, proto měl tak blízko na jedné straně k Wagnerovi a na druhé k Janáčkovi. V tom tkví také osobnost jeho podání Prodané nevěsty. Ančerlova i Chalabalova nahrávka nezní tak vyhroceně, v tempech jsou vyrovnanější (u Chalabaly převážně volnější), zatímco Vogel buduje jednotlivé scény s pečlivostí hodnou režiséra rozhlasové hry. Při zachování veškeré zpěvnosti pak mají charakter dramaticky vystavěných dialogů, Všimněme si např., jak opatrně se ve 2. dějství navzájem „oťukávají“ Kecal s Jeníkem, než naplno a v tempu „rozjedou“ závěr duetu „Znám jednu dívku“! Nebo – kolik rytmických změn má rozhovor Jeníka a Mařenky ve 3. dějství, než ona vysloví (ano, vysloví, nikoli zazpívá) „Já si vezmu Vaška“! Vogel se totiž nebojí dotáhnout v několika případech zpěvné parlando až do vyslovené prózy a používá i jiné divadelní prvky (např. rozhovor Mařenky s Vaškem ve 2. dějství překvapivě navodí jejím zasmáním, na něž i Vašek odpoví ostýchavým smíchem). Také orchestrální pasáže mají dynamický spád. Vogel se opírá o kontrast mezi tanečností hudby a dramatismem dialogů – tak třeba po expozičním 1. dějství vystupňuje polku v jeho závěru do závratného tempa. Vůbec je zajímavé porovnávat jednotlivé nahrávky i tempově – např. slavná předehra je v Chalabalově podání skoro o půl minuty (!) delší než u Vogela. Právě v brysknosti Vogelem zvolených temp oceníme přesnost výkonů sboru a orchestru.
Pro každou z rolí disponovalo tehdy ND hned několika vynikajícími interprety. Vogel si zjevně vybral ty, kteří souznívali s jeho pojetím. Nejlepšími příklady asi mohou být Ivo Žídek jako Jeník a Karel Kalaš jako Kecal. Žídkův Jeník má až romantický vzmach a vroucně prožívá každé slovo naplněné citem. („Srdce by mi přitom puklo“). Zápas o Mařenku tu má proto místy až tragický rozměr. O rysy furiantského šibalství obohatil pěvec postavu Jeníka teprve v pozdějších letech. Kalašův Kecal patří spíš do kategorie „seriózních basů“, než do buffo oboru. Je věcný, má svou vážnost a sebevědomí, jen je obojí přehnané, a tím směšné. Není to předem komická figura, dostává se však do komických situací. Milada Musilová zpívala Mařenku pod Vogelem už v době svého působení v Ostravě. S Žídkovým svítivým tenorem dobře ladí jas jejího lyrického sopránu, který má v sobě upřímnost a jemnost (téměř až nevesnickou, ale nezapomínejme, že Prodaná nevěsta je stylizovaný obraz českého venkova!). Snad jen v nejvyšších tónech se v jinak perfektní artikulaci – kterou ostatně vyniká celá nahrávka – objevuje u Musilové zlozvyk deformace samohlásek.
Klasickým Vaškem té doby byl Oldřich Kovář. Znovu si připomeneme, jak mile, bez přehrávání, až lyricky ztvárňoval tuto postavu. Ve dvou rolích se tu dokonce objevují stejní pěvci jako v nahrávce Ostrčilově – Zdeněk Otava (Mícha) a Karel Hruška (principál). Hruška byl tradičním představitelem figurky principála, zpíval ji během 30 let více než tisíckrát. Voglova nahrávka ho však už nezastihla v plné síle, spíše jako legendu. Není bez zajímavostí, že Jarmila Pechová se coby Esmeralda objevuje u Ančerla, u Vogela i u Chalabaly. Právem – půvab jejího podání byl v oněch letech bezkonkurenční. Špičkové obsazení rolí rodičů (Václav Bednář, Štěpánka Štěpánová, Zdeněk Otava, Marie Veselá) si nejlépe uvědomíme na příkladném zvládnutí ansámblu „Rozmysli si, Mařenko“, který je pro většinu současných inscenací nepřekonatelným oříškem. Právě pro vysokou interpretační úroveň, ale i pro osobitost pojetí není celá Voglova nahrávka jen historickým dokumentem, nýbrž živou uměleckou hodnotou.

SUPRAPHON SU 3980-2
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Václav Bednář, Štěpánka Štěpánová, Milada Musilová, Zdeněk Otava, Marie Veselá, Oldřich Kovář, Ivo Žídek, Karel Kalaš, Karel Hruška, Jarmila Pechová, Ladislav Mráz, sbor opery Národního divadla v Praze, sbormistr Vladivoj Janovský, Orchestr Národního divadla v Praze, dirigent Jaroslav Vogel.
Nahráno 24. a 29. března 1952 ve Studiu Domovina a v Rudolfinu v Praze, hudební režie Ladislav Šíp, zvuková režie František Burda. Digitální remastering z originálních pásů Miroslava Mareše, 2009. Celkový čas 129:01
Zdroj Hudební rozhledy 09/2009 - Jaroslav Someš

15.9.2009 00:09:12 Redakce | rubrika - CD boxy